Článek
Fotku Martiny jsem našla já. Prošla jsem asi čtyřicet snímků, na kterých se dívala do země nebo měla před obličejem něčí zadní kolo, a vybrala ten, kde se směje na zákaznici. Poslala jsem ji Radkovi s tím, že ji může použít, až bude zvát lidi k nám do dílny. Ještě jsem připsala, že na tuhle fotku bych klikla i já. To se mi o tři dny později četlo vážně výborně.
Můj kurz měl být v sobotu dopoledne, po zavíračce už jsem v dílně učit nechtěla. Byli jsme malý servis v Plzni, kousek od zastávky U Práce, a v listopadu nastávaly dlouhé úseky, kdy jsem slyšela Radka za přepážkou chroupat jablko. Dávalo smysl zkusit něco jiného než čekat, až zase začne sezona. Nápad byl můj, stejně jako ta naivní představa, že nejtěžší bude říct si o peníze.
Kurz jsem si původně představovala jako dvě hodiny pro lidi, kteří umějí na kole jezdit, ale jakmile se něco ozve, bojí se na ně sáhnout. Došlo mi, že takových lidí znám dost, když mi sousedka jednou přivedla kolo do sklepa a u toho se mi třikrát omluvila, že s ním neumí nic udělat. Nechtěla, abych jí ho spravila zadarmo. Chtěla u toho zůstat. Ve dveřích pak svítila mobilem a pokaždé, když se chtěla na něco zeptat, nejdřív řekla: „To je asi blbý, ale…“ Na kurzu jsem chtěla mít dost času i na tu část otázky, která přichází za tím ale.
Radek mi na přípravu dal dvě odpoledne, kdy měla Martina přebírat zakázky u pultu. Ve skutečnosti jsem si nejvíc práce udělala doma. Na kuchyňském stole jsem měla rozložené účtenky, na jejichž rub jsem si psala, co se dá ukázat na jednom starém kole a kvůli čemu už budu potřebovat dvě. Martina mi nad tím jednou dojídala hranolky z krabičky. Když jsem jí líčila, jak by to mohlo vypadat, zeptala se mě, kdy budou něco dělat lidi a kdy si jenom já budu užívat, že mě konečně nikdo nepřerušuje. Vyhodila jsem kvůli ní skoro půl hodiny výkladu. Byla to dobrá připomínka a trochu jsem ji za ni nesnášela.
Rezervace jsme spustili ve středu. Ve čtvrtek přišla jedna, v pátek druhá. V pondělí mi Radek na mobilu ukázal náhled nové pozvánky. Pod fotkou, kterou jsem mu poslala, stálo velkým písmem Sobotní kurz s Martinou. Moje jméno jsem hledala až dole. To ode mě bylo docela velkorysé, protože dole byl jen odkaz na rezervace.
„Je to zatím návrh,“ řekl Radek. „Lidi ji znají. Ty tam samozřejmě budeš taky.“
Ještě dneska bych chtěla vědět, co přesně jsem čekala, že Martina udělá. Asi že zvedne hlavu od pultu, přečte si to a řekne mu, ať neblbne. Nemusela by vysvětlovat proč, protože my dvě jsme si přece nikdy nemusely vysvětlovat takové věci. Místo toho si utřela ruce do zástěry, vzala Radkovi mobil a chvíli si ten náhled prohlížela. Pak se zeptala, kolik by za tu sobotu dostala.
V servisu jsem byla třetí rok. Martina tam byla o pět let déle a ještě než mě Radek vzal, znala jsem ji z krátkých videí, která dávali na účet dílny. Na jednom z nich se strašně rozkašlala po doušku kafe a Radek to tam nechal. U lidí to mělo větší úspěch než cokoli, co ten měsíc natočili schválně. Když jsme pak spolu začaly dělat, pochopila jsem, že její práce u pultu není jen to, že se na lidi hezky usmívá. Pamatovala si, kdo potřebuje kolo ještě ten den kvůli cestě z odpolední a komu je lepší zavolat, protože si zprávy čte jednou za týden. Já jsem si dlouho pamatovala hlavně kola.
Při nástupu se mnou Radek počítal spíš dozadu, k zakázkám, o kterých se se zákazníky dlouho nemluví. Vyhovovalo mi to. Na praxi jsem jednou tak dlouho vykládala chlapovi, co jsem mu našla na kole, až se obrátil k mistrovi a zeptal se ho, jestli mi to někdo říkal, nebo jsem na to přišla sama. Mistr mu přitom celou dobu účtoval nové gripy. Tu historku jsem Martině vyprávěla první týden, jako by to byla hlavně legrace. O pár dnů později u pultu někdo chtěl, aby po mně zkontrolovala hotovou práci. Řekla mu: „Klidně, ale budete tu kvůli tomu stát dýl a nakonec vám řeknu totéž.“ Strašně se mi ulevilo, že jsem to nemusela říct já. A pak jsem si na tu úlevu zvykla.
Radek nabídl Martině patnáct set. Já jsem měla mít devatenáct set za přípravu a vedení, pokud se prodá aspoň pět míst. Zeptala jsem se, co se tedy změní u mě, a Radek odpověděl, že to bude záležet na tom, jak se s Martinou rozdělíme. Řekl to do prostoru mezi námi, jako když doma oznámíte, že v lednici něco je a ať si to každý vezme. Teď už si dokážu představit, proč mu to připadalo jako řešení. Utratil peníze za novou sadu stojanů, sobotní kurz chtěl opakovat přes zimu a se dvěma rezervacemi by ani nemělo cenu otvírat. V tu chvíli jsem v tom slyšela jenom to, že částku pro Martinu zná a moji už ne.
„Dobře, sobotu vezmu,“ řekla Martina. „Ale jestli se mě lidi zeptají, kdo to celé vymyslel, nebudu dělat, že já.“
Tu druhou větu jsem skoro nevnímala. První mi úplně stačila. Chvíli jsem se tvářila, že mě něco na pracovním stole nutně potřebuje, a pak jsem do konce směny odpovídala tak slušně, až to muselo být únavné i pro člověka, který se mnou nemluvil. Radek ten večer pozvánku vyměnil. Martinina fotka se mi kolem deváté objevila mezi videem o levných letenkách a reklamou na zimní boty. Sledovala jsem účet vlastní dílny, takže mi ji telefon ukázal i podruhé.
Martina se mě nazítří zeptala, jestli si po práci dáme polévku. Chodívaly jsme na ni do bistra, kde měli poloviční porce, o nichž obě víme, že nejsou poloviční. Nechtěla jsem s ní nikam, ale ještě míň jsem chtěla, aby se mě po cestě domů zeptala zprávou, co mi je. V bistru jsem jako obvykle zaplatila obě polévky, jenže tentokrát jsem ji hned u stolu požádala o peníze. Vždycky mi je posílala až večer a nikdy nezapomněla. Podívala se na mě, sáhla do kabátu a vysázela mi drobné na ubrousek. Pak ho posunula na mou stranu stolu, abychom měly kam dát talíře.
Byt, ve kterém žila se synem, měl od listopadu vyšší zálohy a jeho táta zrovna měnil práci. Martina tvrdila, že to do Vánoc nějak vyjde, ale že se jí patnáct stovek hodí. Nepředložila mi to jako omluvu. Řekla mi to až poté, co jsem se jí zeptala, jestli fakt nevydržela s odpovědí ani do chvíle, než se mnou bude mluvit o samotě. Pak dodala: „Já jsem myslela, že ti pomůžu dostat tam lidi. Ty jsi přece chtěla zkusit, jestli moje fotka zabere.“ Musela jsem jí vysvětlit, že jsem tu fotku posílala kvůli servisu, ne na svůj kurz. V telefonu už jsem měla otevřenou původní zprávu, abych jí to dokázala. Bylo tam opravdu jenom až budeš zvát lidi k nám. Zavřela jsem ji.
„Ale viděla jsi, že na tom nejsem,“ řekla jsem.
„Viděla. A řekla jsem Radkovi, že to není můj kurz.“
„Řekla jsi, že to řekneš, jestli se někdo zeptá.“
V polévce jsem měla kus brambory, který jsem rozdělovala lžící na pořád menší části. Když se teď na tu chvíli dívám zpátky, asi jsem doufala, že Martina řekne, že těch patnáct set nechce. Že jsem jí je v hlavě stihla dát do jedné misky vah a do druhé sebe a že bych jí nejradši nařídila, aby si vybrala správně. Nic takového jsem samozřejmě nahlas neřekla. Chtěla jsem působit jako někdo, komu jde výhradně o pracovní podmínky. Tak jsem jí vyčetla, že neví, co přesně má v sobotu dělat. „Nevím,“ řekla. „Zatím jsi mi to nedala ani přečíst.“
V tom měla pravdu. Radkovi jsem poslala rozpis i s časy, Martině jsem celé týdny ukazovala akorát části, se kterými jsem si nevěděla rady. Ne že bych se o to s ní nechtěla dělit. Bavilo mě přijít o přestávce s něčím hotovým a počkat, jestli ji to překvapí. Byla první člověk v práci, od kterého mi pochvala za něco, co jsem si vymyslela sama, připadala důležitější než to, že mám správně vyplněnou zakázku. Tehdy jsem si z toho odvodila, že mi má rozumět dřív než kdokoli jiný. Ona si z toho možná odvodila jen to, že občas přinesu něco dobrého a občas potřebuju vyhodit půl hodiny výkladu. Rozpis jsem jí nakonec poslala ještě z bistra.
Na čtvrtek jsme měli už od začátku domluvenou zkoušku. Poslední tři čtvrtě hodiny směny jsme měli v dílně nechat pár lidí, ať nám řeknou, co nestíhají a jestli vůbec vidí na ruce. Přijít měla moje sousedka, jeden z přihlášených a Radkův bratr, který dělal rozvoz a do servisu se chodil ohřát i bez pozvání. Radek navrhl, ať si už teď zkusíme, jak to bude fungovat s Martinou vepředu. Málem jsem odpověděla, že jí klidně nechám celý čtvrtek. Místo toho jsem večer seřadila věci do přepravky ve stejném pořadí jako doma, protože jsem pořád chtěla vidět, jestli to celé funguje. Jenom jsem si přála, aby u toho nebyl nikdo, komu bych to přála míň než sobě.
Ve čtvrtek Radek otevřel dveře do zadní dílny a řekl: „Tak Martině už vás asi nemusím představovat.“ Sousedka si sundávala bundu a ten přihlášený pán měl v ruce zamčený telefon, jako by ještě před chvílí venku hledal adresu. Všichni se podívali na Martinu. Radek mezitím sáhl do mojí přepravky pro papíry. „Tady máš, cos pro ně nachystala,“ řekl a podal jí je. Na těch listech nebylo moje jméno. Nenapadlo mě je podepsat. Vyráběla jsem je pro lidi, se kterými jsem přece měla být v jedné místnosti.
Martina položila hrnek na parapet, ale pro papíry ruku nenatáhla. „Ty jsou od Elišky,“ řekla Radkovi. Pak se obrátila k ostatním. „Ona to celé připravila. Dneska vás tím provede, já si to chci zkusit s vámi.“ Stoupla si vedle mojí sousedky, která jí automaticky udělala místo. Radek mi podal papíry a já si vybavila celou první větu tak jasně, jako bych ji četla. Včetně místa, kde měla následovat pauza. Tu jsem přetáhla tak dlouho, že jsem se nakonec musela nadechnout znovu.
Začala jsem s kolem, které nám jeden zákazník nechal na díly. Měla jsem připravený krátký úsek o hledání místa, kde duše uchází. Radkův bratr hned odpověděl na otázku, kterou jsem ještě nepoložila, takže jsem se chvíli držela rozpisu spíš z trucu. Pak Martina vzala do ruky starou duši a řekla: „Já si vždycky dojdu pro lavor. Ty jsi chtěla ukázat něco jiného, ne? Můžeš mi to ukázat na téhle?“ Neřekla to tak, aby ostatní poznali, že přišla chvíle, kdy mi mají udělat radost. Protáhla se mezi nimi a strčila mi pod nos duši, kterou předtím vytáhla z krabice s věcmi na vyhození.
Napoprvé jsem na ní nic nenašla. Při domácím zkoušení jsem měla připravený mnohem zřetelnější defekt a mohla jsem si pro něj dojít. Martina už ale držela duši taky a čekala. Řekla jsem jí, že na tomhle konci si nejsem jistá, a posunuly jsme se blíž k oknu. Ostatní se posunuli s námi. Dírka se nakonec ukázala v místě, které jsme předtím obě přešly. Martina ode mě chtěla fix, udělala vedle ní čárku a podala duši pánovi s telefonem. Ten si chtěl tu čárku vyfotit, ale pak si to rozmyslel a radši mě požádal, ať mu ještě jednou ukážu, jak jsem to místo našla. Radkův bratr tentokrát neodpověděl za mě.
Na druhém konci stolu se mezitím sousedka pokoušela něco říct. Začala svým „to je asi blbý“, ale pak si všimla, že už zase mluvím, a ztichla. Martina si k ní stoupla a počkala, až skončím. „Chtěla jste něco zkusit?“ zeptala se jí. Sousedka jí ukázala, kde se zasekla. Martina přitáhla stojan blíž, ale na kolo nesáhla. Sousedka to zkusila ještě jednou a pak se ozvala i s tou otázkou. Měla jsem ji v rozpisu skoro o půl stránky dál. Když jsme po zkoušce sklízely, ukázala jsem Martině, kde v sobotu postavíme druhý stojan, aby na něm mohli lidi pracovat už během výkladu. Až potom mi došlo, že jsem jí právě řekla postavíme.
Po zkoušce chtěl Radek vědět, co má tedy napsat do pozvánky. Už jsme měli pět zaplacených rezervací. K původním dvěma přibyly dvě z nové pozvánky s Martinou a jedna od člověka, kterému první odkaz poslala moje sousedka. Věděla jsem to, protože mi stihla říct, že její švagrová zrovna zaplatila. Nechtěla jsem z toho dělat soutěž, i když jsem si původ těch pěti rezervací přepočítala několikrát. Radek řekl, že pět platících stačí a v sobotu otevřeme. Řekla jsem mu, že ve dvou to odvedeme, jestli pro mě platí původních devatenáct set a pro Martinu patnáct. A chci vědět, co dostanu za přípravu, kdyby se sobota přece jen zrušila. Tuhle věc jsem s ním měla dohodnout už na začátku. Neudělala jsem to, protože jsem tehdy ještě chtěla, aby se mnou hlavně souhlasil.
Radek začal s tím, že rušit se přece nic nebude. Počkala jsem. Martina si vzala z parapetu hrnek a napila se, i když v něm musela mít úplně studený čaj. Nakonec Radek obě odměny potvrdil a napsal nám do společného chatu: devatenáct set pro mě za přípravu a výklad, patnáct set pro Martinu za vedení práce u stojanů. Pokud by kurz zrušil, mně zůstane sedm stovek za přípravu. Martina chtěla ještě vést závěrečné otázky, protože ji zajímalo, co lidi nejčastěji odradí od toho, aby si do servisu vůbec zavolali. O tom, kolik času tomu v těch dvou hodinách dáme, už jsme se bavily my dvě. Radek dopsal, kdy nám v sobotu odemkne.
V pátek mi poslal novou pozvánku ke kontrole. Nad stejnou fotkou byla obě jména, pod ní dvě krátké věty o tom, co na kurzu děláme. Připadalo mi hloupé brát přihlášeným zrovna teď jedinou tvář, kterou podle pozvánky znali. Ta fotka navíc byla pořád dobrá. Radek se zeptal, jestli se chci nechat vyfotit vedle Martiny, a já zjistila, že chci, jen ne během pátečního úklidu s očima červenýma od smetí. Domluvili jsme se, že až bude zase nějaká pozvánka, vyfotíme se předem. Dost mě překvapilo to až. Ještě ve čtvrtek odpoledne jsem byla přesvědčená, že sobota je něco, co společně přežijeme a už se o tom nikdy nebudeme bavit.
Před začátkem kurzu na stole ležely dvě samolepicí jmenovky. Radek je vytiskl podle páteční pozvánky: já tam byla i s příjmením, které si večer nechal zkontrolovat v chatu, kdežto na druhé bylo prostě Martina, stejně jako na účtu servisu. Samozřejmě jsem si toho všimla. Měla jsem za ten týden vyvinutý zvláštní talent vnímat velikost písma a pořadí jmen i z druhé strany místnosti. Když jsem si jmenovku lepila na zástěru, Martina se mě zeptala, kde má při úvodu stát. Ukázala jsem jí místo vedle sebe. Řekla jsem lidem, co jsem si pro ně připravila, a poprosila ji, ať popíše, co s nimi bude dělat u stojanů. Chlap v zelené bundě se na ni hned obrátil s otázkou. Vyslechla ho a řekla, že za chvíli dostane kolo do ruky a ukáže nám, co má na mysli.
Přetáhly jsme o čtvrt hodiny. Zůstali všichni kromě jednoho pána, kterému už dvakrát volali z domova, a i ten se ve dveřích ještě vrátil pro papír, který předtím nechal na stole. Když jsme zametaly, Martina mi řekla, že ve čtvrtek vzala z krabice první duši, kterou nahmatala, a že v ní vůbec žádná díra být nemusela. Já celou dobu předpokládala, že si vybrala dobrou schválně. „Tak to díky za důvěru,“ řekla jsem. „To nebyla důvěra,“ odpověděla. „Já tě poslouchala až od půlky.“ Zasmála jsem se tak nahlas, že se Radek zepředu přišel podívat, jestli jsme něco nerozbily. Až když zase odešel, řekla jsem jí, že mě mrzelo, jak rychle na tu sobotu kývla. Řekla, že ji to teď mrzí taky. Peníze by ale vzala znovu. Tentokrát jsem se jí za to nechtěla přestat dívat do očí.
Od kurzu uběhly čtyři dny. Odměny přišly v pondělí a Radek by rád vypsal prosincový termín. Poslal odkaz zatím jen nám dvěma, bez fotky. Včera u pultu se mě Martina zeptala, jestli na prosinec chci zase ji, nebo si to chci konečně zkusit sama. Při tom slově konečně jsem málem kývla na druhou možnost jenom proto, abych nevypadala, že se bez ní neobejdu. Pak jsem jí řekla, že ji tam chci. A zeptala jsem se, jestli tam chce být i ona. Má mi dát vědět v pátek.





