Článek
Když jsem tátovi napsala, že máme stůl pro tři, Klára už mi řekla, že nepřijde. Počítala jsem s tím, že si to do čtvrtka ještě rozmyslí. Kdyby se ptala na rezervaci, mohla jsem jí říct, že už v ní počet hostů nešel změnit. Dřív bych přísahala, že zrovna já jí nic takového neudělám. Dlouho jsem si totiž myslela, že ze všech lidí v rodině jediná vím, jaké to je, když za vás někdo rozhodne a pak vám jenom oznámí, kde máte v sobotu být.
Táta se ozval v pondělí. Pracuje jako servisní technik a měl ve čtvrtek zakázku v Hradci, po které už nemusel zpátky do firmy. Napsal mi, že by mě rád viděl. O Kláře se zmínil až potom, co jsem odpověděla, že můžu. „Jestli bys ji vzala s sebou, byl bych rád.“ To vzala mi tehdy vůbec nepřišlo divné. Kláře je osmadvacet a do centra to má od sebe blíž než já.
Po rozvodu k nám táta ještě skoro rok jezdil. Bydlely jsme s mámou na Moravském Předměstí a vždycky předem věděly, který víkend bude jeho. Mně už tehdy vadilo, že se tomu říká tátův víkend, protože jsem mívala v sobotu volejbal a jednou jsem kvůli odjezdu musela vysvětlovat trenérce, proč nepřijdu na zápas. Pak se mi jednou uvolnil celý víkend, aniž jsem o to stála. Táta v pátek večer napsal, že tentokrát nedorazí. Za čtrnáct dní se neozval a máma nám až v sobotu po snídani řekla, že nikam nejedeme. Vybavuju si, jak jsem si z batohu vyndala nabíječku a nechala v něm všechno ostatní. Nechtěla jsem ho vybalit před Klárou. Dodnes vlastně nevím, jestli jsem ji tím šetřila, nebo mi bylo trapné, že jsem si sbalila jako první.
Pak nastalo takové to nic, které se blbě vysvětluje, protože úplné ticho u nás nikdy nebylo. Táta mi popřál k maturitě, jednou jsme vypili kafe na nádraží, když měl mezi vlaky půl hodiny. Na fotku z mého nového bytu odpověděl, že mi může sehnat lepší světlo do kuchyně. Na to jsem mu už nenapsala. Když se mě někdo zeptal, jestli se vídáme, říkala jsem, že má práci po celé republice. Byla to pravda a nikdo se pak neptal dál.
Od Kláry jsem kdysi čekala, že se mě zeptá aspoň ona. Místo toho si zařídila, aby jí táta po pár letech přestal volat k narozeninám. Řekla mu to rovnou do telefonu, zatímco jsem vedle ní krájela cibuli. Slyšela jsem jen její půlku, ale utkvělo mi, jak po zavěšení hned zkontrolovala, jestli má v mrazáku hrášek. Tehdy jsem si její klid trochu vyložila jako nezájem. A trochu jsem jí záviděla, že k takovému hovoru vůbec nepotřebovala, abych otevřela pusu já.
Já jsem pořád chtěla vědět, proč přestal jezdit. Jenom jsem nechtěla být ta, která ho kvůli tomu po letech vyhledá.
Nad jeho pozvánkou jsem strávila skoro celou polední pauzu, ačkoli jsem mu nakonec napsala jen, že ve čtvrtek můžu. Představovala jsem si, jak tam sedím sama a on se mě zeptá na práci, na mámu a na to, jestli pořád hraju volejbal. Na všechno mu slušně odpovím. Pak si přitáhne bundu ze sousední židle a já si cestou domů zase vzpomenu, co jsem s ním vlastně chtěla probrat.
S Klárou by mi podle mě stačilo počkat, až se na mě podívá. Ona ten důvod, proč tam sedím, znala. Nemusela by říct vůbec nic. Takhle jsem si to aspoň podávala.
Sestře jsem přeposlala tátovu zprávu a pod ni připsala, jestli má ve čtvrtek volno. Zavolala mi až večer. Řekla, že na večeři s ním nepůjde, ale že můžeme jít od ní společně do města. Zamluvila jsem stůl, hned jak jsme zavěsily. V rezervačním formuláři jsem nejdřív vybrala dvě osoby, pak jsem to přepnula na tři. Tátovi jsem poslala adresu a čas. Počet jsem připsala sama od sebe; ani se na něj neptal.
Celý čtvrtek jsem měla nutkání sestře ještě napsat, že bych ji tam fakt potřebovala. Dokonce jsem si rozepsala zprávu, ve které stálo, že nemusí zůstávat na jídlo, kdyby nechtěla. Smazala jsem ji mimo jiné proto, že by mi musela odpovědět a já už měla jednu odpověď, která se mi nehodila. Místo toho jsem jí těsně před odchodem z práce poslala potvrzení rezervace. Taková ta informace, kterou člověk samozřejmě vůbec nemusí posílat někomu, kdo už ví, kam má jít.
Sešly jsme se u ní před domem. Měla na sobě péřovku, co nosí na venčení, a z kapsy jí koukal prázdný sáček. Vím, že to zní směšně, ale když jsem k ní šla od zastávky, zklamalo mě, že se nepřevlékla. Do té chvíle jsem se totiž držela představy, že až vyjde ven, třeba už bude rozhodnutá to se mnou nějak vydržet. Byla jsem schopná se na ni kvůli tomu sáčku zlobit, a přitom mě objala, aniž jsem jí o to musela říct, a zeptala se, jestli jsem od oběda něco jedla.
Až na pěší zóně jsem z ní chtěla dostat něco, co bych mohla tátovi říct místo ní. Třeba že neměla náladu nebo že má ráno poradu. Ani nevím, proč jsem od ní potřebovala výmluvu, když jsem si ji mohla vyrobit sama. Klára se u výlohy s brýlemi zastavila a řekla: „Evi, ty tu večeři chceš. Já ne.“ Urazilo mě to hlavně proto, že jsem si celý týden říkala, že tam jdu tak trochu za nás obě. Že jestli z něj něco dostanu, vrátím se s tím k ní a konečně budeme vědět totéž.
Před restaurací mi ukázala na kavárnu naproti. Nabídla se, že tam počká, a kdybych chtěla odejít dřív, stačí přejít ulici. Neřekla, ať na ni netlačím, ani se neptala, jestli už jsem si to rozmyslela. Prostě vytáhla z kabelky čtečku, aby mi ukázala, že s čekáním počítala. Přitom jsem až do té chvíle její nabídku jít se mnou brala jako slabší verzi toho, o co jsem stála. Teď přede mnou stála s načatou knížkou na celý večer, a já ji pořád ještě v duchu převlékala do něčeho, v čem by mohla dovnitř.
Když jsme se loučily, začala jsem jí vysvětlovat, že v aplikaci už asi nešel změnit počet hostů. Přestala jsem uprostřed věty. Řekla jsem jí, že jsem ta tři místa zamluvila schválně. „Já vím,“ řekla, ale ne tak, abych se kvůli tomu musela obhajovat dál. Počkala, než vezmu za kliku. Ani jednou jsem se jí nezeptala, co by na mém místě tátovi řekla.
Táta už měl na stole tři jídelní lístky. Dva ležely před protějšími židlemi a on se podíval nejdřív za mě, potom teprve na mě. Řekla jsem, že Klára nepřijde. Zeptal se, jestli se jí něco přihodilo. Měla jsem připravenou tu poradu, přestože jsem vůbec netušila, co Klára ráno dělá. Místo ní jsem řekla: „Ne. Já jsem ti napsala tři, ale ona mi nic neslíbila.“ Když přišla obsluha, požádala jsem, jestli by ten třetí lístek mohla vzít.
Nějakou dobu jsme si stejně povídali o mojí práci. Táta odhadoval, kudy jezdím do kanceláře, a já mu vysvětlovala, že od našeho domu jede přímý trolejbus. Poznávala jsem v tom těch třicet minut u kafe na nádraží. Skočila jsem mu do řeči, zrovna když mi navrhoval lepší spoj. „Proč jsi pro nás po rozvodu přestal jezdit?“ Na chvíli sklopil oči k talíři. Pak řekl, že už si nepamatuje, jak to tehdy měli s mámou domluvené. Řekla jsem, že to po něm nechci. Ptám se, proč přestal jezdit on.
Dva týdny před tím pátkem, kdy mi napsal, že nepřijede, prý stál u nás před bytem a nikdo nebyl doma. Máma nám koupila lístky do kina, protože jí do pátku nepotvrdil, jestli dorazí. On si myslel, že pevný termín se potvrzovat nemusí. Když mi pak ten další domluvený víkend odřekl, máma mu ještě večer volala a on jí schválně nevzal telefon. Chtěl, aby si taky jednou počkala. Za další dva týdny už se neozval vůbec. Na jaře prý párkrát projížděl kolem našeho domu cestou ze zakázky. Jednou měl dokonce v autě moje sálovky, které zůstaly u něj. Nezastavil, protože by musel zazvonit a vysvětlit, proč tak dlouho nepřijel. Boty mi pak dal v létě u babičky. Tohle jsem si pamatovala: už mě tlačily a ani jeden z nás to nekomentoval.
„Asi jsem doufal, že mi zavoláš ty,“ řekl. Bylo mi patnáct. Když jsem mu to připomněla, podíval se na mě a řekl, že ví. Čekala jsem, že se vrátí k tomu kinu. Místo toho dodal: „To jsem měl udělat já. Promiň.“ Hodněkrát jsem si představovala, že na to budu mít připravenou nějakou přesnou odpověď. Ve skutečnosti jsem mu řekla o té nabíječce. O tom, že jsem další týden chodila do školy s čistým tričkem v batohu, protože se mi nechtělo vyskládat věci na postel. Zeptal se, jak dlouho jsem ho tam nosila, a já mu řekla, že nevím. Přišlo mi důležité nepřidávat si ani jeden den jen proto, aby mu bylo hůř.
Při placení se zeptal, jestli má Kláře napsat. Řekla jsem mu, že nevím, co teď od něj chce, a že to dnes nebudu zjišťovat. Pak se zeptal, jestli bych s ním ještě někdy šla na jídlo. Řekla jsem, že ano, ale že tentokrát může přijet jenom kvůli mně, ne až bude mít práci v Hradci.
Klára byla pořád naproti. Přisedla jsem si k ní a ona zaklapla pouzdro čtečky a zeptala se, jestli chci domů, nebo si dám něco s ní. Objednala jsem si čaj. Měla jsem toho na vyprávění dost, hlavně tu sobotu s kinem, kterou jsem si najednou chtěla srovnat i podle ní. Místo toho jsem jí zatím řekla jen, že jsem se zeptala. V pondělí mi táta poslal dvě soboty, kdy by mohl přijet. Napsala jsem mu, že tu druhou můžu, a navrhla procházku podél Labe. Na další večeři jsem zatím chuť neměla. Chtěla jsem chvíli jít vedle něj a nemuset přitom hlídat, jestli už sahá po bundě.





