Hlavní obsah

Dal mi klíč od bytu. Na schůzi přiznal, že sepsal námitku proti lampám u lávky

Foto: gemini.com

Z večerního autobusu jsem přes lávku doma za sedm minut. Po hlavní mi to trvá skoro půl hodiny. Kvůli pár lampám jsem obešla půl obce. Netušila jsem, s kým se o ně budu přít.

Článek

Klíč mě tlačí do stehna pokaždé, když na skládací židli přehodím nohu přes nohu. Adam mi ho dal včera před domem. „Ať u mě nemusíš zvonit pokaždé, když přijdeš.“ Když mi ho vkládal do dlaně, zavřel mi kolem něj prsty jeden po druhém. Od té chvíle myslím na to, jaké to bude, až se ráno poprvé probudím u něj a nebudu se muset hned zvedat a hledat ponožky.

Na schůzi si sedám dopředu, abych viděla na plánek. Na odpolední končím v deset. Dnes jsem si kvůli jednání směnu vyměnila. V létě cestu z autobusu neřeším. Teď v listopadu si na nájezd k lávce svítím mobilem a při každém kroku mi kužel světla poskočí jinam. Pod žádostí o osvětlení je třicet dva podpisů. Obcházela jsem s ní domy sama.

Adam přijde ještě před koncem, s batohem na jednom rameni. Zahlédne mě a usměje se, ale bundu si nesundá. Starostka právě promítá námitku proti čtyřem navrženým lampám. Když ukáže na větu, podle níž je možné lávku po setmění obejít, Adam zvedne ruku. „To jsem psal já,“ řekne. „Můžu vám ukázat, co mi na tom výkresu vadí.“

To jsem psal já. Zbytek skoro neslyším. Minulý čtvrtek mě doprovodil až k lávce a já mu vyprávěla, jak jsem se před hlučnou partou na úzkém nájezdu radši vrátila k zastávce. Tehdy se mě zeptal, proč jsem mu nezavolala. Přišlo mi to něžné. Teď bych se ho nejradši přede všemi zeptala, jestli by chtěl držet pohotovost i pro ostatní ženské z odpolední.

Po jednání mě dohoní u věšáku. Vytáhnu klíč napůl z kapsy. Stačilo by mu ho dát a stihla bych autobus až k sobě. „Proč jsi mi to neřekl?“ zeptám se. Adam si sundá batoh z ramene, ačkoli se nikde nechystáme sednout. „Chtěl jsem včera. Pak jsem ti dal ten klíč a už jsem nechtěl mluvit o lampách.“ Zastrčím klíč zpátky. „Pojď se mnou. Kvůli té obchůzce. V deset dvacet chodím od zastávky.“

Ještě máme čtvrt hodiny. Pod přístřeškem na zastávce Adam smete z lavičky mokré listí, ale já zůstanu stát. „Když jsi zvedl ruku, otočila se na mě půlka sálu. Všichni věděli, že jsem sbírala podpisy. A já vůbec nevěděla, co říct. Tys přitom od čtvrtka věděl, proč mi na tom záleží.“ Adam se nadechne k odpovědi, ale nechá mě domluvit. „Jo. Doufal jsem, že starostka tu námitku jen přečte a nebudu muset říct, že je moje. Měl jsem ti to říct sám, Ivo. Ne tě tam nechat sedět a čekat, jestli se tomu vyhnu. Promiň.“

Kolem nás projede můj obvyklý autobus. U zastávky je ještě vidět na ruce, ale o kus dál už schovám telefon, abych Adamovi ukázala, jak špatně je vidět zákruta před nájezdem. Hned šlápnu do louže. Adam natáhne ruku, ale já mu místo ní podám telefon. „Posviť mi tam, kam šlapu.“ Z druhé strany jde někdo se psem. Nejdřív vidím jen zelený kroužek na obojku a teprve pár kroků od nás rozeznám člověka. Přitisknu se bokem k mokrému madlu, abych je pustila.

Na druhém břehu mi Adam vrátí telefon a na svém otevře výkres. Zvětší místo, kde má stát poslední sloup, a ukáže na přízemní okno za nízkým plotem. „To je pokoj malé. Jak čtu ten plánek, vychází mi, že by jí to svítilo až do okna.“ Když u něj dcera spí, nechává si roztažené závěsy, aby viděla ven. Stojím tam s mokrou špičkou boty a poprvé se na ty čtyři lampy dívám odjinud než ze zastávky.

„Já ten podpis nestáhnu,“ řeknu. „Já taky ne,“ odpoví Adam. Pak chvíli hledí na lávku. „Ale tu větu o obchůzce jsem psal od stolu.“ Ještě u plotu napíšeme starostce, že na příštím jednání chceme navrhnout zkoušku přímo na místě. Za tmy si projít nasvícený nájezd a pak se podívat, kam světlo dopadá od lávky směrem k domu. Pod zprávu napíšu obě naše jména a dám ji Adamovi přečíst, než ji odešlu.

Od plotu jsou to k jeho vchodu čtyři kroky. Adam se mě zeptá, jestli chci doprovodit domů. Místo odpovědi vyndám klíč. Napoprvé se netrefím do zámku a rozesměje mě, jak vážně mi na něj svítí mobilem. Nahoře si stáhnu mokrou ponožku. Když se Adam sehne, aby vedle mě položil suchý pár, ucítím z límce jeho mikiny chladný vzduch od řeky a pod ním teplo kůže. Mám chuť zabořit mu nos pod ucho. „Můžu tě políbit?“ zeptá se. Chytím ho za lem mikiny a přitáhnu si ho blíž.

Ráno se probudím dřív než on. Jednu nohu mám pořád v jeho ponožce, druhou bosou pod jeho lýtkem. Z kuchyně zavibruje můj telefon. Možná už píše kolegyně, která chtěla vědět, jak dopadla schůze. Podívám se, až vstanu. Zatím se přisunu k Adamovi a on mi ještě v polospánku nadzvedne peřinu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz