Článek
Živím se řízením dodávky a doma se mnou bývá těžká domluva. Ne kvůli povaze, ale kvůli návratům. Žena může naplánovat večeři, jenže já v půl šesté zavolám, že ještě čekám u skladu. U malé rozvážkové firmy jsem osm let a zákazníky znám někdy lépe než vlastní sousedy. Vozíme zboží do prodejen, zpátky bereme prázdné bedny. K tomu papíry, telefonáty a věčné ujišťování, že příště už bude všechno sedět.
Ranní trasu mi vedoucí Karel slíbil, když náš nejstarší řidič oznámil odchod. Začínalo se brzy, ale odpoledne už měl člověk volno. Žádné čekání na pozdní příjem, žádné přidávání zákazníka na opačném konci okresu. Doma jsem si dovolil slíbit, že začnu vyzvedávat vnuka ze školky. Dcera nastupovala do práce a moje žena kvůli tomu měnila směny. Najednou jsem mohl nabídnout něco jiného než peníze a omluvu, že mi to zase nevyšlo.
Karel mi v pátek ráno podal desky a prstem poklepal na řádek u prodejny paní Šimkové. Měl jsem od ní přivézt dvacet beden. Upozornil mě, že jich tam možná bude jen dvanáct, ale ať nechám napsanou dvacítku. Rozdíl osmi beden se podle něj táhl v evidenci už od minulé dodávky a sklad si to srovná. Zeptal jsem se, proč tedy nepřepíše počet rovnou. Odpověděl, že by se muselo dohledávat, kde rozdíl vznikl, a že na to dneska nikdo nemá čas. Pak mi připomněl, že od pondělí zkoušíme tu moji ranní trasu.
Neřekl výslovně, že ji dostanu za podpis. To by bylo až příliš jednoduché. Jen se obě věci ocitly ve stejném rozhovoru a já zbytek cesty počítal, kolikrát už jsem podobné nesrovnalosti nechal být. Jednou mi skladník slíbil, že chybějící bedny dopíše druhý den. Jindy jsem podepsal součet, aniž jsem každou hromadu přepočítal. Většinou se nikdo neozval. Zvykl jsem si brát to jako součást provozu a měl jsem vztek na každého, kdo kvůli jedné kolonce zdržoval celou rampu.
U paní Šimkové stálo u zadního vchodu dvanáct beden. Spočítal jsem je dvakrát, naložil a přišel s papírem k pultu. Ukázala na dvacítku a řekla, že tolik mi nedala. Zopakoval jsem Karlovo vysvětlení, skoro slovo od slova. Chvíli se na mě dívala, potom vytáhla svůj průpis z minulé dodávky. Potvrzoval dodání dvanácti beden. Pro dnešní vrácení měla také připravený doklad na dvanáct kusů. Tvrdila, že další nemá. Co všechno se vedlo ve skladu, jsem nevěděl, ale těch dvanáct u dveří jsem právě spočítal vlastníma rukama.
„Vy jste je nakládal. Kolik jich tam bylo?“ zeptala se. Najednou jsem neměl za koho schovat odpověď. Řekl jsem, že dvanáct. Nebyla zlá ani rozčílená, jen posunula propisku ke mně a čekala. Na jejím potvrzení jsem podepsal skutečný počet a jednu kopii si vzal. Karlův formulář s dvacítkou zůstal bez podpisů. Když jsem odcházel, nepoděkovala mi za poctivost. Převzala zboží, zamkla zadní dveře a šla zpátky k zákazníkům. Pro ni jsem jen přestal požadovat nesmysl.
Ve skladu jsem vyložil dvanáct beden a Karlovi položil na stůl jeho formulář spolu s kopií od Šimkové. Nejdřív se zeptal, proč jsem mu nezavolal. Když jsem odpověděl, že by se tím počet beden nezměnil, odsunul židli. Prý ze všeho dělám problém a vůbec nechápu, kolik věcí musí za den řešit. Ještě jednou chtěl, abych dvacítku podepsal alespoň já. Odmítl jsem. Papír nechal ležet mezi námi a poslal mě dotankovat. O ranní trase už nepadlo ani slovo.
V pondělí vyjel místo mě Lukáš. Věřím, že o našem sporu nic nevěděl; když mi přál dobrou cestu, neměl jsem důvod zlobit se na něj. Karel mi vysvětlil, že Lukáš bydlí blíž začátku trasy a pro firmu je to výhodnější. Připomněl jsem mu jeho slib. Pokrčil rameny a řekl, že rozpis se může měnit podle potřeby. Neměl jsem jak dokázat, že rozhodl kvůli pátku. Jen jsem večer doma musel dceři oznámit, že se školkou zase počítat nemůže. To mě bolelo víc než Karlovo pokrčení ramen.
Další týdny jsem jezdil svoje dlouhé kolečko a každý papír četl, než jsem ho podepsal. Kolegové si ze mě chvíli dělali legraci, potom je to přestalo zajímat. Já mezitím odpověděl na nabídku místní prodejny stavebnin. Při pohovoru jsem se třikrát zeptal na konec směny. Nový vedoucí mě vzal na dvůr a ukázal, co řidič dělá po posledním rozvozu. Nabídli mi méně peněz, ale provozovna byla deset minut od domu. S ženou jsme proškrtali výdaje a já místo přijal. Z původní firmy jsem odešel po domluveném předání, bez proslovu a bez dalšího vysvětlování beden.
Teď vyzvedávám vnuka v úterý a ve čtvrtek. Jsem rád, že můžu říct čas a dodržet ho. Když ale přijde výplata, pořád ve mně zůstává vztek. Nevím, jak v evidenci vznikl rozdíl osmi beden, a netvrdím, že jsem odhalil něco velkého. Vím jen, kolik jsem jich ten pátek naložil. Dodnes si myslím, že mě odmítnutý podpis stál slíbenou trasu. Odešel jsem pak z vlastního rozhodnutí, ale snadné to nebylo. Nemrzí mě, že jsem se pod dvacítku nepodepsal. Mrzí mě, že mě tak obyčejná věc stála tolik.
