Článek
Jsou to dva roky, co jsem se rozvedl. V práci opravuju měřicí přístroje, s kolegy proberu fotbal i obědové menu a potom přijdu domů, kde už se mě nikdo na nic neptá. Zpočátku jsem tomu říkal klid. Poslední dobou nechávám při večeři puštěné rádio, i když moderátorovi nerozumím přes digestoř. Stačí, že tam někdo mluví.
Radka jsem znal z bývalé firmy. Potkali jsme se v železářství a on si pamatoval, že jsem kdysi jezdil na ryby. Vyptal se na rozvod, řekl, že teď prodává moravská vína, a pozval mě na páteční ochutnávku v malém salonku. Vstup dvě stovky, k tomu něco na zakousnutí. Překvapilo mě, jak rychle jsem souhlasil.
V pátek jsem si vzal košili, kterou běžně nosím jen na narozeniny k sestře. Radek mě přivítal podáním ruky, vzal mi bundu a postavil přede mě talíř se sýrem. Než přišli ostatní, stihl se zeptat na moje koleno i na to, jestli ještě mám starý prut. Měl jsem radost. Někdo si mě pamatoval i bez toho, že by potřeboval něco opravit.
U stolu nás nakonec sedělo sedm. Dva manželské páry, muž v šedém svetru a já s Radkem. Víno bylo dobré, alespoň podle mého měřítka, které rozlišuje hlavně chutná a nechutná. Když jsem poznamenal, že mi druhý vzorek připomíná jablka ze zahrady po dešti, Radek přikývl a nalil mi trochu navíc.
Připadal jsem si vítaný.
Po čtvrtém vzorku přinesl jiné skleničky a z krabice vytáhl víno, které si prý schovával nakonec. Vyprávěl o vinaři, kterého zná osobně, potom položil vedle talíře objednávkový blok. Jeden z manželů hned řekl, že vezmou dvanáct lahví. Jeho žena vybírala mezi dvěma druhy. Radek zapisoval a já sledoval, jak se přátelský večer nenápadně mění v něco, na co jsem nebyl připravený.
„Tobě dám šest těch posledních, ty ti sedly nejvíc. Souhlas?“
Podíval se na mě s propiskou nad papírem. Mohl jsem se zeptat na cenu, mohl jsem chtít jednu láhev, mohl jsem nepřikývnout. Místo toho jsem se usmál a kývl. Nechtěl jsem být ten, kdo spořádá sýr, nechá si dolévat a potom si zapne bundu. Navíc oba páry objednávaly tak samozřejmě, že jsem měl pocit, jako by všichni kromě mě znali pravidla už před příchodem.
Jedna stála tři sta devadesát korun. Dva tisíce tři sta čtyřicet za karton, který bych si sám od sebe nekoupil. Cenu jsem zjistil z lístku, který Radek posunul ke mně. Položil jsem na něj dlaň, jako by někdo mohl z těch čísel vyčíst, že už počítám, co ten měsíc odložím.
Pak se Radek obrátil k muži v šedém svetru. Ten zavrtěl hlavou. Dneska nic, chtěl jen ochutnat. Řekl to úplně obyčejně, bez omlouvání a bez dlouhého vysvětlování. Radek odložil propisku a zeptal se ho, který vzorek mu chutnal nejvíc. Nikdo nezmlkl. Nikdo mu neodsunul talíř. Muž si vzal poslední kousek sýra a klidně ho snědl.
Čekal jsem aspoň malé zaváhání. Nepřišlo.
Ještě pořád jsem mohl říct, že jsem si těch šest rozmyslel. Radek měl blok otevřený před sebou. Jenže teď bych musel přiznat i sám sobě, že jsem nekývl kvůli vínu. Zaplatil jsem. Při odchodu mi Radek podal krabici, poplácal mě po rameni a řekl, ať se zase ukážu. Zeptal jsem se, jestli někdy nezajdeme na pivo. Odpověděl, že určitě, jen má teď večery plné ochutnávek.
Doma jsem postavil karton vedle botníku. Jednu láhev jsem chtěl otevřít, abych si dokázal, že jsem si aspoň něco dopřál. Nakonec jsem ji vrátil mezi ostatní. Napustil jsem si vodu a sedl si ke kuchyňskému stolu pořád ještě v té vyžehlené košili.
Radek mi nic neslíbil. Řekl mi, čím se živí, cenu ochutnávky dodržel a muže, který nenakoupil, se ani nepokusil přemlouvat. To mi na celém večeru vadí snad nejvíc. Nemám jednoduchého viníka. Jen nevím, jestli by se na moje rybaření ptal stejně dlouho, kdyby předem věděl, že ode mě objednávka nebude.
Za tři týdny poslal další pozvánku. Odepsal jsem, že tentokrát nepřijdu. Na pivo jsme se dosud nedomluvili. V pátek jsem si udělal topinky a chvíli držel telefon, jestli nemám napsat někomu jinému. Napadali mě hlavně lidé, kterým jsem se dlouho neozval. Rádio už hrálo. Telefon jsem položil vedle talíře.
