Článek
Čtyřicet let jsem dělal elektrikáře a na našem domě jsem znal každý vypínač. Když někde nesvítilo světlo, sousedi zvonili u mě. Po odchodu do penze jsem si našel jinou zábavu: od známého jsem koupil dalekohled a po večerech ho stavěl na společný dvůr. Kolem byly střechy, nad nimi kus oblohy. Stačilo sejít ze schodů, přinést stoličku a měl jsem na několik hodin program. Jen lampa nad vchodem mi svítila přímo do obličeje.
Zhasnout přece nic nestojí.
Tak jsem svůj návrh uvedl, když jsme se sešli kvůli opravě okapů. Po desáté večer bych světlo vypínal, při cestě domů by si každý mohl rozsvítit vypínačem v průjezdu. Tři sousedé přikývli, další dva řekli, že je jim to jedno. Jen paní Váchová z přízemí namítla, že se někdy vrací pozdě ze směny. Od branky k průjezdu vede cesta přes celý dvůr a vypínač je až na jejím konci. Odpověděl jsem, že tu cestu přece zná a může použít telefon. Už při té debatě mi připadalo, že kvůli ní řešíme maličkost zbytečně dlouho.
První večer, v pondělí, jsem zhasl v deset. Za chvíli přišla na dvůr paní Váchová a rozsvítila. Ze svého okna viděla, že je tma, a chtěla, aby cesta zůstala osvětlená. Já jí od dalekohledu připomněl, že většina sousedů nic nenamítala. Ona mně, že sama nesouhlasila. Nehádali jsme se nahlas, ale když odešla do bytu, začal jsem na ostatní v duchu nadávat. Představoval jsem si, jak se všichni rádi přijdou podívat na hvězdy, ale zastat se mě nepřišel nikdo.
Druhý večer jsem počkal do půl jedenácté. Třetí až do jedenácti. Pokaždé jsem předem obešel dvůr a podíval se k brance, jako by prázdná cesta dokazovala, že už nikdo nepřijde. Když světlo znovu svítilo, připadal jsem si naschvál přehlížený. Přitom jsem měl dalekohled pořád na stejném místě a ostatní kolem mě museli chodit. Tohle omezení jsem ve svých výpočtech neměl. Já přece jen využíval společný prostor.
Ve čtvrtek jsem stál u vypínače, když se ozvala branka. Paní Váchová se vracela s pracovní taškou a nákupem. Zavolal jsem, že na ni tedy počkám. Zastavila se uprostřed cesty a podívala se na mě tak unaveně, že mě přešla chuť vysvětlovat, kolik večerů už ustupuju. Došla k průjezdu, položila tašku na zem a začala hledat klíče. Nabídl jsem jí, že jí příště posvítím svojí baterkou. Zavrtěla hlavou.
„Já se nechci pokaždé domlouvat, jestli můžu přijít domů za světla.“
Žádnou novou informaci jsem se toho večera nedozvěděl. Chtěla vidět na cestu a na zámek, když se vrací z práce. Říkala mi to od začátku. Jen jsem její přání bral vážně méně než svoje, protože mi připadalo obyčejné. Stál jsem vedle vypínače a napadlo mě, jak by se mi líbilo čekat s taškou u branky, než si soused dokončí večerní zábavu.
Ten večer světlo zůstalo svítit. Dalekohled jsem složil a odnesl do sklepa. Nebyl jsem nijak nadšený ani náhle smířený se vším. Vadilo mi, že budu muset jezdit autem a nakládat stojan místo pohodlného sestupu po schodech. Několik dní jsem pozorování vynechal. Pak jsem si za obcí našel místo u polní cesty, kde jsem mohl stát stranou průjezdu. Poprvé jsem zapomněl stoličku a vracel se pro ni. Podruhé jsem všechno zase balil, protože přišly mraky. Pohodlné jako doma to nebylo.
Lampa na dvoře od té doby večer svítí. S paní Váchovou jsme se nezačali navštěvovat, ale zase se normálně zdravíme. Jednou mě potkala, když jsem nesl dalekohled do auta, a zeptala se, jestli by přes něj mohla někdy vidět Měsíc. Pozval jsem ji s sebou a domluvili jsme se na večeru, kdy neměla směnu. Nemusel jsem kvůli tomu zhasnout dvůr ani ona vysvětlovat, proč potřebuje jeho světlo. Dřív bych její zájem považoval za důkaz, že jsem měl od začátku pravdu. Teď mi stačilo, že se chtěla podívat.
