Článek
Sedmdesát pět tisíc korun. To byla přesná suma, kterou jsem v říjnu převedla na účet lázeňského komplexu v Piešťanech.
Zahrnovalo to plnou penzi, nadstandardní pokoj a speciální procedury pro mého manžela Pavla, který si v létě nechal operovat vyhřezlou ploténku.
Pavel je státní zaměstnanec s tabulkovým platem, který nikdy nepokryl víc než jeho osobní koníčky a čtvrtinu provozních nákladů naší domácnosti. Já řídím síť tří dentálních klinik, což znamená, že většinu našich životních nákladů, dovolených a nadstandardů dotuji já.
Tuto ekonomickou disproporci jsme akceptovali. Byla to transakce: já generuji zisk, on obstarává rutinní údržbu domu v satelitu za Prahou.
Z lázní se vrátil v pátek večer.
Nesundal si ani boty, prošel přes vyhřívanou podlahu v předsíni až do obývacího pokoje a postavil se před televizi.
„Musíme si promluvit,“ oznámil s teatrálním výrazem.
Odložila jsem tablet s reportem měsíčních tržeb. „Poslouchám.“
Pavel spustil připravený monolog. Dozvěděla jsem se, že v Piešťanech potkal někoho, kdo mu konečně rozumí. Jmenuje se Sabina, je o patnáct let mladší, pracuje jako masérka a na rozdíl ode mě prý nežije jen pro čísla a excelové tabulky.
„Cítím se s ní po letech zase živý,“ pronesl a podíval se z okna do zahrady. „Chci rozvod. A chci, abychom to vyřešili kulturně. Dům prodáme a peníze si rozdělíme na půl. Sabina má vyhlédnutý menší penzion na Moravě, chceme tam začít znovu.“
Zanalyzovala jsem situaci. Pavel očekával, že začnu plakat, prosit, nebo že v záchvatu hysterie začnu rozbíjet porcelán. Očekával emoce, které by mu dodaly pocit vlastní důležitosti.
Místo toho jsem si otevřela poznámkový blok v tabletu.
Romantika končí u katastru
„Kulturní řešení zní efektivně,“ souhlasila jsem naprosto klidně. „Jen si musíme ujasnit vstupní data.“
Pavel mírně svraštil obočí. Zjevně ho vyvedlo z míry, že po něm neházím vázy.
„Jaká data? Dům je ve společném jmění manželů, prostě ho střelíme a půjdeme od sebe.“
Zvedla jsem zrak. „Dům jsme kupovali před dvanácti lety. Pokud si vzpomínáš, tvůj příjem tehdy nedosahoval ani na to, aby tě banka zapsala jako spolužadatele o hypotéku. Nemovitost je napsaná výhradně na mě. Společné jmění manželů jsme před sňatkem zúžili u notáře.“
Jeho sebevědomý postoj povolil. Ruce, které měl frajersky zastrčené v kapsách džínů, mu klesly podél těla.
„To sice ano,“ zkusil argumentovat, „ale dvanáct let do toho domu investuju! Kdo sekal trávu? Kdo natíral plot? Kdo zařizoval řemeslníky, když se dělala nová střecha?“
„Řemeslníky jsi obvolal, já jsem uhradila fakturu na čtyři sta tisíc,“ připomněla jsem mu fakta. „Sekání trávy a natírání plotu je běžná údržba. Pokud chceš, můžeme to vyčíslit hodinovou sazbou průměrného údržbáře a odečíst to od sumy, kterou jsi mi dlužen za to, že dvanáct let neplatíš nájem, energie a leasing na auto, kterým jsi mimochodem do těch Piešťan odjel.“
Pavel zčervenal. „Ty mi teď budeš účtovat nájem ve vlastním domě?! Kde to jsme?!“
„Nejsme ve tvém domě. To je ten základní omyl, ze kterého tvůj podnikatelský plán se Sabinou vychází.“
Položila jsem tablet na stůl.
„Máš tu trvalé bydliště, takže máš právo dům užívat. Zítra ráno však podávám žádost o rozvod. Jakmile bude manželství rozvedeno, podám návrh na tvé vyklizení z nemovitosti. Vzhledem k tomu, že nemáme nezletilé děti, soud mi vyhoví v řádu měsíců.“
„Ty mě chceš vyhodit na ulici?“ zvýšil hlas, až mu přeskočil. „Po tom všem, co jsme spolu prožili? Ty jsi úplně bezcitná!“
„Jsem pragmatická,“ opravila jsem ho. „Rozhodl ses ukončit náš kontrakt, protože jsi našel výhodnější nabídku. Respektuji to. Ale nebudu tvůj nový start dotovat ze svých aktiv.“
Konec dotovaných iluzí
Pavel začal zmateně přecházet po obýváku. Najednou už nemluvil o tom, jak se cítí se Sabinou naživu. Začal mluvit o tom, že ho chci zničit, že ho chci oškubat a že to požene k soudu, protože má přece právo na životní úroveň, na kterou si během manželství zvykl.
„Můj právník ti v pondělí pošle návrh na majetkové vyrovnání,“ ukončila jsem debatu. „Auto je napsané na mou firmu. Necháš mi od něj klíčky na stole. Můžeš si sbalit osobní věci a odjet taxíkem.“
Zkusil citové vydírání. Začal mluvit o tom, jak mi stál po boku, když jsem budovala kliniky, jak mě podporoval, když jsem byla ve stresu. Očekával, že si vzpomenu na hezké chvíle a slevím ze svých požadavků.
Vstala jsem z křesla. „Tvoje podpora spočívala v tom, že jsi nepřekážel. A za to jsi dostal dvanáct let bezstarostného života. Účet je vyrovnaný.“
Došla jsem k vstupním dveřím a otevřela je. Do předsíně vnikl studený podzimní vzduch.
Pavel tam stál ještě asi pět minut. Uvědomil si, že žádná hádka nebude. Že křikem a výčitkami z mých účtů miliony nedostane a že předmanželská smlouva, které se před dvanácti lety smál s tím, že ji „stejně nikdy nebudeme potřebovat“, právě zafungovala.
Vzal si svůj cestovní kufr, klíčky od auta položil na komodu a mlčky odešel do tmy.
Rozvodové řízení aktuálně probíhá. Pavel se pokusil napadnout platnost zúženého společného jmění, ale jeho právník ho rychle vyvedl z omylu. Sabina, jakmile zjistila, že penzion na Moravě z mých peněz nebude, s ním po dvou měsících ukončila kontakt.
Slyšela jsem od společných známých, že si Pavel pronajal garsonku na sídlišti a stěžuje si každému, kdo je ochoten poslouchat, jaká jsem chladná kariéristka bez srdce.
Neodporuji mu. Má pravdu.
Společnost se tváří, že manželství je svazek dvou duší, které by měly při rozchodu velkoryse přehlížet, kdo co zaplatil. Vydírání skrze vinu je v těchto situacích běžnou taktikou slabších.
Já jsem odmítla hrát roli zhrzené manželky, která si trhá vlasy. Převedla jsem emoce na čísla, aplikovala jsem naše vlastní pravidla a ochránila svůj kapitál.
Rozvod mě stál jen poplatky za právní zastoupení. Moje kliniky letos otevřou další dvě pobočky a já spím klidněji než kdy dřív.
Mám se skvěle právě proto, že jsem se nenechala vtáhnout do hry na slzy.
