Článek
Dřív mi připadalo děsně cool, že si víc rozumím s druhým pohlavím. V pánském kolektivu jsem byla jako ryba ve vodě. Rozuměla jsem jejich humoru, mluvila jsem v dvojsmyslných narážkách, k problémům přistupovala jako tvrďák.
Ach ta jednoduchost. V ničem se příliš nevrtat, neanalyzovat.
Na druhé straně „holky štěbetalky“. Neustálý vytváření disharmonie v partách, manipulace, tajnosti. Moje máma se životem probíjela jako princ trním ke spící princezně. Tvrdost byl styl, jak přežít. Nikoho si příliš nepouštět k tělu, spoléhat se jen sama na sebe. Když se někomu otevřeš, vytváříš tím skulinu pro ostří nože.
Když jsem byla v pubertě, naši se rozvedli. V ideálním světě mohl být táta ten, kdo mi pomůže rozvíjet semínko ženskosti v dechberoucí květ. Vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém může být dcera křehká a jemná.
Protože na překážky není sama, cítí v zádech velkou tátovu dlaň.
Dodnes vzpomínám na růžové šatičky, které mi babička pořídila na bleších trzích v Německu. Odpárala jsem jim mašličky, které byly našité místo knoflíků na hrudi. Jak já se cítila hloupě! Zranitelně, směšně. Spolužák David mi tenkrát vysekl poklonu. „Teda, konečně jsi přišla oblečená jako holka. To jsou hezký šaty!“ Chodila jsem do třetí třídy a většina oblečení - z blešáku, byla spíš klučičího ražení. Dodnes mám před očima motorkáře s lebkama na džínových kalhotách a v nejlepším svetry po mámě. Oversized bohužel tenkrát ještě moc nefrčelo…
Vlastně zpětně obdivuju Davida, který dokázal ve svých devíti letech nahlas polichotit spolužačce. V tu dobu bylo projevem náklonnosti spíš schování penálu nebo zahození svačiny do koše.
Byla to moje přednost. Tvrďačka. Hlučná, překotná, na sílu. Ráda jsem dobývala kluky. Byl to můj oblíbený sport. Někoho si vybrat a dostat ho. Užívat si legraci, povrchní sex, který se prováděl snad dobře technicky, ale s vypnutou Duší. Nikdo mě dlouho nebavil. Instantní polévky vás na dlouho nedokážou vyživit, ale vy nevíte, jak si připravit steak.
Když mi bylo třiadvacet, seznámila jsem se s o mnoho starším mužem. Choval se ke mně jako k princezně. Vyznával mi romanticky lásku. Stačilo mu jen nepatrně naznačit.
Ráda tančíš? Tady jsou letenky na Ibizu, vezmi kamarádku. Máš ráda makeup? Zaplatím ti kurz, budu tě tam každé ráno vozit. Bude tě to bavit? Určitě najdeme nějaký kurz v Americe, který tě tady vystřelí do vizážistických nebes.
Psal mi dlouhé zprávy. Byly to spíš básně. Jednou mi napsal několikastránkové vyznání. Připodobnil mě k andělovi. Trvalo několik dní, než jsem si ho přečetla a poslala mu zpětnou vazbu, která byla v porovnáním s tím, co jsem si přečetla, absolutní nic. Nevím, jestli mi to trvalo tak dlouho proto, že jsem se bála těch hlubokých slov nebo se mě tyhle věci vůbec nedotýkaly.
Ještě donedávna jsem mužům otevírala dveře, objednávala za ně v restauraci jídlo a kdybych mohla, nosím jim pracovní tašky.
Na terapii jsem zjistila, že pro životní harmonii je třeba, aby byla v člověku vyrovnaná mužská a ženská stránka.
Aha. Takže bejt chlapák asi nepřispívá k tomu, že nejsem úplně šťastný člověk…
Díky rodinným konstelacím jsem měla příležitost vidět svůj archetyp vnitřního muže a ženy prostřednictvím účastníků skupiny.
Můj vnitřní muž vrčel na ženu, která se choulila na zemi. Byl plný zlosti a pudové agrese. Snažil se ženu zahnat ještě více do kouta, přestože už byl dávno za hranicí svého prostoru. Žena byla moc slabá na to, aby se mu bránila.
A teď přichází ty paradoxy. Byla slabá, protože jsem v ní neposilovala něhu, tajemnou měsíční září, intuici, ladnost vílího tance.
Místo toho jsem živila muže - ne moudrého ochránce, ale jeho stín, který chtěl urvat svět silou, rychlostí, impulzivitou…
A jak uvnitř - tak venku - i do mého života přicházeli muži, kteří byli jeho obrazem: tvrdí, manipulativní, despotičtí.
A já, nechávala jsem je překračovat mé hranice. Znovu a znovu.
„Pamatuješ?“ chci ti říct. „Přiložil jsi mi zbraň k hlavě proto, že mi někdo okomentoval příspěvek na instagramu mrkajícím smajlíkem. Trochu mě to vyděsilo, ale v práci to přes den rozdýchám a večer si zajdeme na pivo.“
„Pamatuješ?“ ptám se tě dál. “Vstoupil si do mého bytu, když jsem nebyla doma. Vše prohledal, přečetl mé deníky a některé pasáže mi naskenoval a nechal ležet na stole na přivítanou. Vyděsilo tě, že můj život nebyl jen o tobě? Že jsem měla i jiné sny, jiné touhy? Mě bolelo, že jsi to zjistil. Bolelo mě, že jsem nebyla ta, kterou sis vysnil. Že jsi doslova přečetl, kdo skutečně jsem.
A to, že jsem ti nastavovala jiné tváře, ze mě dělalo schoulené tělo na podlaze. Bez prostoru, bez hranic. Přijímajíc rozpínající se svět někoho jiného.
Stále se učím. Postupuji malými krůčky. Nechám muže, aby mi otevřel dveře. Aby mi zajel přezout pneumatiky. Přiznám, že na něco nemám odpověď. Nesnažím se v práci vyrovnat kolegům - ani v rozsahu vědomostí, ani v suverenitě, se kterou vedou jednání. Vím, že má síla, na které potřebuji intenzivně pracovat, je jinde.
Je v levé hemisféře - v intuici, kreativitě, jemnosti.
A ty nejkrásnější plody pak nese rovnováha mezi mužským a ženským principem, který stojí vedle sebe, nikoliv proti nebo na úkor sebe.
