Článek
Popravy a tresty se konaly na náměstích před zraky davů, kteří se na hrůzné podívané přicházeli dívat jako na divadlo. Představa spravedlnosti byla úplně jiná než dnes – šlo především o odstrašení, pomstu a vyrovnání účtů, nikoli o nápravu pachatele.
Právo podle stavu: jeden zločin, různé tresty
Středověká společnost byla striktně hierarchická a právo to odráželo. Šlechtic, měšťan a sedlák mohli spáchat stejný čin, ale trest byl zcela odlišný. Urozený pán měl právo být sťat mečem – rychlá a relativně „čestná“ smrt. Prostý člověk za stejný zločin visel na šibenici, což byla smrt pomalá a ponižující.
Šlechta měla své vlastní soudy a výsady. Páni měli nad svými poddanými právo „hrdla a meče“ – mohli soudit i v těch nejtěžších případech a vykonávat popravy. Král sice měl právo zasahovat, ale v praxi vládli feudálové na svých panstvích téměř neomezeně.
Církevní osoby měly své vlastní církevní soudy a těšily se mnoha výsadám. Kněz obviněný ze zločinu nebyl souzen světským soudem, ale církevním, který byl často shovívavější. To vedlo k nespokojenosti laiků – proč by duchovní měl mít výhody?
Druhy zločinů a jejich tresty
Krádež – od ruky po život
Krádež byla nejčastějším zločinem. Za drobnou krádež (kousky chleba, kuře) hrozilo vystavení na pranýři, veřejné zbičování nebo vypálení znamení na tvář. Recidivisté přicházeli o uši nebo ruku. Za krádež koně nebo většího majetku hrozila smrt oběšením.
Zvláštním případem byla krádež v kostele – svatokrádež. Ta byla trestána mimořádně přísně, protože nešlo „jen“ o krádež, ale o urážku Boha. Pachatel mohl být usmrcen zvlášť krutým způsobem.
Vražda – krev volá po krvi
Vražda se trestala smrtí, ale způsob závisel na okolnostech. Vražda ze zištných důvodů nebo zrady byla trestána upálením, lámáním kolem nebo stětím. Vrahy mohli být také pověšeni v železných klecích a nechání napospas živlům a dravcům – tělo shnívalo týdny jako výstraha.
Existovalo ale právo pomsty – pokud někdo zabil člena vaší rodiny, mohli jste ho zaplatit „vraždou za vraždu“. Krevní msta byla v raném středověku běžná, teprve postupně ji nahrazovaly pokuty zvané „wergeld“ – odškodné rodině oběti.
Cizoložství a smilstvo
Mimomanželský sex byl považován za těžký hřích i zločin. Cizoložnice mohla být veřejně zbičována, oholena dohola a vyhnána z obce. V některých případech hrozilo utopení. Muži byli trestáni mírnější, což odráželo dvojí morální standardy doby.
Prostituce byla tolerována na vyhrazených místech (nevěstince, "fraucimor"), ale prostitutky žily na okraji společnosti. Pokud opustily vyznačenou čtvrť bez příslušného označení (často žlutý závoj), mohly být potrestány.
Kacířství a čarodějnictví
Kacířství – odmítnutí církevní nauky – bylo nejtěžším zločinem vůbec. Církevní soudy vyšetřovaly podezřelé, a pokud se nechtěli vzdát svých názorů, čekala je smrt upálením na hranici. V Čechách se to týkalo zvláště husitů a jejich následovníků, kteří byli katolickou církví pronásledováni.
Obvinění z čarodějnictví se týkalo hlavně žen. Podezřelé „čarodějnice“ byly mučeny, aby se přiznaly, a pak upáleny. Hysterie kolem čarodějnic vyvrcholila až v raném novověku, ale své kořeny měla už ve středověku. Stačilo být podivínkou, léčitelkou bylinami nebo prostě jen starou a nepříjemnou.
Zrada a velezrada
Zrada pána nebo krále byla trestána nejhůř. Velezrádce čekala smrt lámáním kolem – kat lámal oběti kosti železnou tyčí, pak ji nechal umírat na kole vystaveném na vysokém kůlu. Smrt přicházela pomalu, někdy trvala dny. Majetek zrádce propadl panovníkovi a rodina nesla hanbu.
Mučení – cesta k doznání
Středověká justice považovala doznání za „královnu důkazů“. A jak dostat obvinění k doznání? Mučením. Existovaly desítky nástrojů a metod, každá rafinovanější než předchozí.
Španělská bota drtila nohy mezi železnými deskami. Ыатěžka rozepínala tělo na trýznivém rámu. Palečnice drtily prsty. Kočka – bič s kovovými hroty – strhávala kůži z masa. Žhavé kleště vytrhávaly kousky těla.
Na ženy se používala čarodějnická židle posetá hroty, nebo ponorka – opakované ponoření do ledové vody. Pokud žena vyplula, byla čarodějnice (voda ji jako čistý živel odmítá). Pokud se utopila, byla nevinná – posmrtně.
Problém? Pod mučením se lidé přiznají k čemukoli. Nevinní obviněni přiznávali zločiny, které nespáchali, jen aby utrpení skončilo. Středověká justice to věděla, ale nezajímalo ji to – doznání bylo důležitější než pravda.
Veřejné popravy – podívaná i výstraha
Popravy se konaly veřejně, obvykle na tržním náměstí nebo před městskou branou na popravišti. Byl to společenskýEvent, na který se chodili dívat celé rodiny. Prodavači nabízeli občerstvení, děti seděly na ramenou rodičů, aby lépe viděly.
Popravčí čiň začínal už průvodem odsouzence městem. Vedli ho s provazem kolem krku, někdy nahého, pod pokřiky a posměchem davů. Kněz šel vedle a naléhal na poslední zpověď. Odsouzenec měl právo na poslední slovo – někdy prosili o odpuštění, jindy proklínali své nepřátele.
Oběšení bylo nejčastější. Odsouzenec stál na žebříku nebo vozu, kat mu navlékl oprátku a podtrhl mu oporu. Smrt rdoušením trvala několik minut – nohy cukaly, obličej zmodrál. Někdy kamarád odsouzence nebo soucitný kat zatáhl za nohy, aby se smrt urychlila.
Stětí mečem bylo výsadou šlechty. Vyžadovalo zkušeného kata – jeden čistý sek. Dobrý kat byl placen zlatem a vážen pro své umění. Špatný kat potřeboval dva, tři seky, což byla pro odsouzence i diváky hrůza.
Upálení bylo vyhrazeno pro kacíře a čarodějnice. Odsouzenec byl přivázán ke kůlu, kolem nakládáno dřevo. Pokud byl kat milosrdný (nebo zaplacený rodinou), pověsil oběti kolem krku pytlík s prachem, který po zapálení vybuchl a smrt urychlil. Jinak umírali v plamenech při vědomí.
Lámání kolem bylo pro ty nejhorší zločince. Zlámání každé kosti, pak ponechání zemřít na kole. Čtvrcení znamenalo roztrhání čtyřmi koňmi. Nabití na kůl byla metoda vyhrazená pro zvláště ohavné činy.
Alternativní tresty – ne vše končilo smrtí
Ne každý zločin vedl k popravě. Existovaly i jiné tresty:
Pranýř – dřevěná konstrukce na náměstí, kam byl provinilec postaven nebo připoután za ruce a krk. Kolemjdoucí ho mohli potupovat, plivat na něj, házet po něm hnijícím ovocem. Stál tam hodiny nebo celé dny.
Vypálení znamení – zloději dostali vypáleno „V“ (Verräter, zrádce) nebo „D“ (Dieb, zloděj) na čelo nebo tvář. Nesli tak stigma do konce života.
Zmrzačení – uříznutí ruky, uší, nosu, vyloupnutí oka. Sloužilo jako trvalá výstraha a znemožnilo pachateli opakování zločinu (zloději bez ruky těžko krade).
Vyhnanství – vyhnání z města či země. Vyhnanec ztratil veškerý majetek a ochranu zákona. Kdokoli ho mohl beztrestně zabít.
Pokuta – pro majetné. Za mnohé zločiny se dalo zaplatit. Chudí šli na hranici, bohatí zaplatili a žili dál.
Právo azylu a Boží soud
Středověk znal také institut azylu. Zločinec, který uprchl do kostela, byl pod ochranou církve. Městská stráž nesměla vstoupit na posvátnou půdu. Provinilec mohl zůstat v kostele až čtyřicet dní, pak musel buď čelit soudu, nebo opustit zemi.
Když chyběly důkazy, používal se Boží soud (ordalium). Nejvyšší soudce – Bůh sám – měl rozhodnout o vině či nevině:
- Ordál ohněm – obviněný musel nést žhavé železo nebo projít bosýma nohama žhavými pluhy. Pokud se rány zahojily "čistě" (bez zánětu), byl nevinný.
- Ordál vodou – hozený do řeky s kamenem. Pokud vyplul, byl vinný (voda jako čistý živel ho odmítla). Pokud se utopil, byl nevinný – posmrtně.
- Soudní souboj – dvě strany sporu bojovaly. Kdo zvítězil, měl pravdu – Bůh přece chrání nevinné. Bohatší mohli najmout profesionálního bojovníka.
Strach jako součást života
Život ve středověku byl provázen strachem z trestu. Nejen ze trestu za skutečné zločiny, ale i z falešného obvinění. Stačilo mít nepřátele, být podivínem nebo prostě jen smůlu. Proces byl často nespravedlivý, obhajoba minimální, mučení běžné.
Šibenice stály na kraji každého města jako neustálá připomínka. Těla popravených visela týdny jako výstraha. Kosti zlomených zločinců běely na kolech. Hlavy zrádců trčely na branách.
Ale strach měl i druhý efekt – upevňoval mocenský řád. Páni drželi poddané v poslušnosti hrozbou strašlivého trestu. Církev udržovala věřící ve strachu z pekla i pozemských hranící. Král ukazoval sílu veřejnými popravami odbojníků.
Kdy se to začalo měnit?
Osvícenství v 18. století přineslo postupnou změnu. Maria Terezie a Josef II. omezili mučení a reformovali soudnictví. Veřejné popravy začaly být považovány za barbarské. Tresty měly více směřovat k nápravě než k pomstě.
Ale změna byla pomalá. Ještě v 19. století se v Čechách popravovalo oběšením. Teprve moderní právní stát přinesl představu, že každý má právo na spravedlivý proces, obhajobu a lidskou důstojnost – i když se dopustil zločinu.
Závěr: drsná doba, drsná spravedlnost
Středověká spravedlnost nám dnes připadá krutá a nespravedlivá. Byla to doba, kdy právo silnějšího, společenský stav a náhoda rozhodovaly o životě a smrti víc než skutečná vina. Kde mučení bylo legální a veřejné popravy zábavou.
Ale musíme si uvědomit, že lidé té doby neměli jiný vzor. Pro ně byla tato spravedlnost normální, dokonce nutná pro udržení řádu. Odsoudili by naši měkkou justici, která „dovoluje zločincům žít v pohodlí vězení“.
Cesta k modernímu právnímu státu byla dlouhá. A i když nám dnešní systém připadá samozřejmý, je to obrovský pokrok, za který bychom měli být vděční. Nikdo z nás by nechtěl žít v době, kdy vás mohli upálit za špatný názor nebo zlámat na kole za krádež chleba.
