Článek
V té době jsem sedávala v obýváku, popíjela kakao a opravovala vánoční přání. Bylo jí necelých třicet – a jak každý rok, snažila jsem se připravit ty nejkrásnější svátky. Po historii ztracených dárků a rozbitých ozdob jsem potřebovala klid.
A pak, přesně v deset minut před pátou, mi to číslo zavolalo úplně poprvé. V displeji se objevily čtyři staré číslice, které jsem nikdy nevyfotila. Otázkou bylo proč.
Zvedla jsem telefon, zvonění se zastavilo – a ozval se pouze tichý šum. Jako by někdo nasadil halu, do které se nesmělo mluvit. Pak hovor zanikl. Ani jedno slovo. Ani tiché zastenání. Jen to ticho přišlo. Poprvé jsem si řekla: „To je nějaký omyl.“
Druhý den, přesně v 17:50, znovu. Tentokrát jsem to zkusila ignorovat, ale zvonění mě stále vyrušovalo. Nakonec jsem to zvedla znovu – a zase ticho. A pak hovor přerušil.
Třetí den jsem se na mobil dívala s podivnou neklidností už několik minut před onou hodinou. Ve chvíli, kdy zrovna zapadalo poslední světlo, se objevilo to známé číslo a mobil mi vibroval v dlani. Armáda vzpomínek na cizí ticho se mi nahrnula do mysli. Opět jsem zvedla – a zase nikdo. Klid. Jen můj vlastní dech.
Od té chvíle bychom mohli říct, že se to stalo „rituálem“. Den co den, přesně v šest desítek pět, zazvonil mobil. A pokaždé to bylo ticho. Čas plyne, ale přesto ta situace nabírala na zvláštnosti. Všechny předešlé „ztracené hovory“ se lehce vyřeší jedním vysvětlením – špatné přesměrování, call centrum, nechtěné stisknutí. Ale když se to stane opakovaně, ve stejnou minutu poctivě, magie se stane ocelovější.
Začala jsem pátrat. Pomyslela jsem si, že se mi něco přehrabuje v agendě. Oblečeníme si do hlavy tisíce teorií, ale když se podíváš na seznam volaných čísel, je jen jedna jediná, která se opakuje. Alexandria 0805, z Kolíne nad Rýnem. To bylo číslo, které tam stálo na displeji. Jenže v záznamech bylo uvedeno, že toto číslo není v mé evidenci. Jak mohlo být uloženo, když jsem se tím nikdy nezabývala?
Každý večer jsem se připravovala. Ve tvaru časovací připomínky jsem položila mobil doprostřed stolu, abych ho viděla. Hovorník se přibližoval. Čas, který předtím mísil slunce a stíny, teď začal připomínat zvonění v kapse smrti. Když vykouzlím první tón, uslyším pouze prázdno.
Po týdnu jsem vyhledala číslo na internetu. Našla jsem jen zmiňování několika dívčích blogů, kde si některé ženy stěžovaly, že jim „toto číslo“ volá. Jeden příspěvek zmiňoval, že se volaní po zvednutí cítí nesví. Po čase se dotyčným „vypne hovor“, aniž by něco řekli. Kdo je ta osoba? Co chce?
Začala jsem se bát. V koupelně jsem svírala osprchovaný ručník, když jsem si najednou představila, že ta šepotu z kabelu volá mi potichu: „…Tady… někdo…“ Skutečné šepoty v kabelu ale nebyly. Bylo to moje srdce tloukoucí rychleji.
Zadruhé jsem volala na číslo zpátky. Poprvé to bylo nešťastné. Automat oznamoval, že telefon je nedostupný. Spirituální intuice mi říkala, že tam někdo je. Že někdo prostě čeká. Podruhé jsem zkusila psát SMS: „Proč voláš?“ Odpověď nepřišla.
Pak jsem zkusila aplikaci pro identifikaci volajícího. Našla jsem jen informace o službě, která automaticky volá pojišťovnám či neziskovým organizacím. Ale těch „xxx volá“ bylo spousta. Když jsem napsala na fóra, žádná lidská ruka se neozvala.
Jednou večer, po pátém hovoru, jsem si konečně řekla, že se s tím musím smířit. Na stole stál laptop, a já jsem napsala všemi znakomí, až jsem dostala odpověď: „To je číslo našeho veterána. Volá manželce. Jenže ona už nežije.“ Najednou se mi rozšířily oči.
Večer jsem se dívala na smutnou fotografii muže, v uniformě s medailemi. Jmenoval se Georg. Žil v Kolíne nad Rýnem, bydlel sám v malém bytě. A mezi řádky jeho stránky stálo:
„Volám jí každý večer. Už skoro deset let. Jednou jsem slíbil, že budu čekat. A teď mi přijde jediný způsob, jak ji ještě slyšet.“
Poprvé jsem věděla, kdo to je. Celé roky moderátorka webu pojmenovávala „záhrobní hovor“. Ten člověk volá den co den. Nečeká, že se mu někdo ozve. Když zvedneš – je to ticho. Jejich hovor se přenáší skrz čas a skrz ticho.
Večer jsem si vzala telefon do dlaně. Čas v kuchyni se zastavil – světlo lampy tančilo na stěnách, a já jsem se připravila. V tu chvíli se hlas ozval v turbíně:
„Zde… Marie? Je to Georg…“
Přitiskla jsem telefon k uchu, a slzy mi stekly po tváři. Neodpověděla jsem.
Sbohem pro mě zněl jinak – jako snaha držet slib i po smrti. A když jsem druhý den zaznamenala hovor, vrhla jsem se na zápisník. Nechtěla jsem zachránit něčí minulost. Chtěla jsem ukončit ten kruh ticha. „Ano, Georgu, krása mateřských hlídání. Marie… tu nejsi.“
Uklidila jsem telefon a snědla svařené jablko. Ten „záhrobní hovor“ volá dál. Ale já už neodpovídám. Každý večer v šest čtyřicet jsem teď u stolu uctila tichou památku. A vím, že na druhé straně je ticho, které nevyzvané volání nikdo už nerozruší. Někdy se nevyhledává zázrak, jen se poznává, jak tu zůstávají stíny lásky, co přežijí i život samotný.
