Článek
Po měsících, kdy jsme se s Tomášem vídali jen o víkendech, to měla být naše první dovolená jen ve dvou. Slíbil mi Itálii – moře, pizzu, večerní procházky. A já tomu věřila. Věřila jsem nám.
Byli jsme spolu něco přes rok. Seznámili jsme se na školení, kde mě okouzlil tím, jak se smál očima. Nepůsobil jako typ, co se žene za ženami. Spíš takový ten, co si všechno promyslí. A přesně to mě přitahovalo. Neurvalost některých mužů mě unavovala – on byl jiný. Chápavý. Vtipný. A vždycky měl čas.
Možná až moc.
Na začátku Itálie bylo všechno nádherné. Pronajali jsme si malý apartmán u moře, ráno pili espresso a večer víno. Povídali jsme si o budoucnosti, dívali se na hvězdy, smáli se u prostých věcí. Jenže pátý den se něco změnilo.
V noci mi zazvonil mobil – ale nebyl to můj. Ležel na kuchyňském stole a vibrace mě probudila. Šla jsem ho vypnout, protože jsem si myslela, že je jeho. Jenže když jsem vzala telefon do ruky, zjistila jsem, že ho nikdy předtím neviděla.
Byl to jiný model, než ten, co běžně nosil. A měl jiný kryt. A zamykací obrazovku bez fotky. Nechal ho odemčený. A já… jsem se podívala.
Zvědavost? Podezření? Možná instinkt. Ale spíš to bylo něco hlubšího. Něco mi v tom vztahu nesedělo, ale nechtěla jsem to vidět.
Otevřela jsem Instagram. Jiný účet. Jiný život.
Profil plný fotek – ale ne se mnou. Se ženou. Krásnou, tmavovlasou. Na některých fotkách byl on, objímal ji, líbali se, smáli se. V popisku stála jména jejich „oblíbených míst“. Některá jsem poznávala – byli jsme tam spolu. Ale dřív. Dřív než teď.
Vrátila jsem se do ložnice. On spal, klidně, beze studu. A já seděla na balkoně a dívala se na tiché moře, které už nebylo romantické, ale cizí.
Ráno jsem mlčela. Nevěděl, že vím. A já si chtěla být jistá. Když šel do sprchy, prohledala jsem jeho věci. Našla letenky. Ne na zpáteční cestu, ale jinam. Z Itálie do Barcelony – a dvě jména. Ne moje. Její.
Odešla jsem z apartmánu beze slova. Kufr jsem nechala tam. Jen kabelka, pas a bolest v hrudi.
Na nádraží jsem seděla tři hodiny. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, křičet nebo se smát tomu, jak slepě jsem milovala. Nakonec jsem si koupila jízdenku domů. Autobusem. Třináct hodin. Času na přemýšlení víc než dost.
Po návratu se mi snažil volat. Psát. Omlouvat se. Tvrdil, že to bylo komplikované, že mě miluje, že si to všechno splet. Ale už to nešlo.
Někdy se říká, že pravda bolí. Ale ono to není bolest jako fyzická rána. Je to jako když ti někdo vytrhne důvěru z těla – a zůstane po ní díra.
Dneska už vím, že to nebyla moje chyba. Že milovat neznamená být naivní. A že někdy člověk musí odejít, aby se vůbec mohl zachránit.
