Článek
Sedím na gauči. Kojím. Ve vlasech mám suchý šampon (už třetí den), na tričku skvrnu od mrkvičky, co vyprala jen půlka praní, a manžel… no, manžel mi zrovna s jiskrou v oku navrhl, jestli bychom „si večer neudělali hezký“. A mně hlavou problesklo: „Hezký večer? Jasně. Ticho, čaj a spánek. V tomhle pořadí.“ Ne sex. Na ten už dlouho nemám ani pomyšlení. A to ho miluju. Fakt.
Zamilovaná a žhavá. Ještě před rokem.
Náš vztah byl normální. Ne, vlastně lepší než normální. Smáli jsme se, objímali, měli sex několikrát týdně – někdy spontánně, někdy plánovaně. Ale vždycky jsme se na sebe těšili. Fyzická blízkost pro mě byla přirozená, žádaná, chtěná. Byla jsem na něj napojená tělem i duší.
Pak přišlo těhotenství, porod, šestinedělí, noci beze spánku, tělo, které nepoznávám, a taky spousta emocí, které jsem nečekala. A mezi nimi jedna z těch nejvíc matoucích: přestala jsem ho fyzicky chtít.
Láska ano. Touha ne.
Tohle je důležité říct nahlas: Miluju ho pořád. Jako člověka. Jako parťáka. Jako tátu našeho dítěte. Jenže když mě obejme, necítím motýlky. Když mě políbí, cítím vděk, ne vzrušení. A když naznačí, že by chtěl víc… no, cítím úzkost.
Ne proto, že by se změnil. Nezestárl, nezpustl, nepřestal se starat. Naopak – pomáhá, nosí nákupy, uspává, někdy i vaří. Je úžasný. Ale můj mozek z nějakého důvodu přepnul výhybku.
Proč to nikdo neříká nahlas?
Na internetu najdeš články o tom, jak si po porodu zorganizovat čas, jak se vrátit do formy, jak mít zpět „ten plamen“. Ale málokdy najdeš otevřené přiznání: „Já prostě nemám chuť. Ne na sex, ne na doteky, ne na něj. I když ho miluju.“
A tak jsem měla pocit, že jsem pokažená. Selhávající manželka. Frigidní matka. Že dělám něco špatně.
Ale nejsem sama.
Hormony, únava a mentální zátěž
Po porodu se ženské tělo stává hormonálním koktejlem, kde se prolíná oxytocin (bonding s dítětem), pokles estrogenu (sbohem, libido), prolaktin (kojíš? Máš smůlu), únava, bolest, a do toho naprostý přerod identity. Z partnerky jsi matka. A tvůj mozek se soustředí na přežití. Sexuální touha? V prioritách hluboko pod bodem mrazu.
Navíc je tu tzv. „maternal gatekeeping“. Mozek tě nutí bránit své teritorium a soustředit veškerou pozornost na dítě. Muž, byť milovaný, najednou vypadá skoro… rušivě.
A co teprve, když tě přes den osahává mimino, v noci se na tebe lepí a ty nemáš ani minutu pro sebe. Tvoje tělo je najednou všech. Jen ne tvoje.
Co s tím?
První rada: neztrácet hlavu. Nejsi vadná. Nejsi jediná. A neznamená to konec vztahu.
Druhá rada: mluvit o tom. Otevřeně, ale s citem. Řekni mu, co cítíš, co necítíš, že to není o něm. Možná bude zaskočený, možná zraněný, ale pravda je lepší než mlčení.
Třetí rada: nečekej na zázrak. Fyzická touha se může vrátit pomalu. Nenutit se. Možná to začne objímáním. Držením za ruku. Masáží. Blízkostí bez tlaku. Zase si k sobě najít cestu. Tělem i hlavou.
A co když ne?
To je těžká otázka. A někdy se to stát může. Vzácně, ale přesto: že se zamilování promění v čisté přátelství. Že se přitažlivost nevrátí. V takovém případě stojí za to prozkoumat, co vztah drží pohromadě. A jestli oba chtějí zůstat. Ne kvůli dětem, ne z povinnosti. Ale kvůli sobě. Možná s pomocí terapie. Možná s časem. Možná s novým nastavením vztahu.
Ale často se touha opravdu vrací. Ne sama od sebe, ale jako výsledek péče, snahy a hlavně – pochopení. Že ženské tělo po porodu není porouchané. Jen přeladěné.
PS: Miluju ho pořád.
Když se směje na naše dítě. Když mě obejme v kuchyni, i když mám ruce od kaše. Když mi beze slov vezme dítě z náruče a řekne: „Jdi si lehnout.“
Možná mu teď nedám všechno, co by chtěl. Ale dávám mu, co můžu. A doufám, že spolu to překonáme. Protože někdy je i láska bez chtíče pořád láskou. A touha? Ta si jednou cestu zpátky najde.
