Článek
Jen tak, na oblíbené místo poblíž vchodu, abych měla přehled, kdo kdy míří dovnitř i ven. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se to místo stane něčím jako magnetem… a že mi tam každý týden někdo nechá květiny.
První ocení jsem je našla v úterý ráno. Ráno jsem vyběhla z bytu s taškou plnou papírů a kabelem pod pažemi, když jsem pod zpola rozbitým světlem pouliční lampy uviděla růžičky položené na kapotě. Byly čerstvé – hebké okvětní lístky, zlehka posázené kapkami rosy, které se třpytily v odrazech světla. Zastyděla jsem se: „To snad nemyslí vážně,“ řekla jsem si. Ženská část ve mně křičela radostí, mužská část se rozespale ptala: „Je to adorátor?“ Sousedé mě míjeli se zaujatými pohledy, a přitom jsem odnášela první svazek domů.
Druhý týden se kytice objevila znovu. Tentokrát tulipány – bílé a purpurové, těsně svázané stužkou, na kapotě ležely tak, že lístky směřovaly k mému čelnímu sklu. Mírný šok se změnil v úsměv. Napsala jsem nadšenou fotku a kolegyně v práci se smály: „Jsi prostě muškát svateb, kamkoli přijdeš!“ Nikdo netušil, že já v tu chvíli v sobě pilovými zuby rozhryzávala jediné hlasité „proč“.
Po třetím týdnu jsem už doufala, že na květiny zapomněli. Ale ve čtvrtek znovu. Tentokrát chryzantémy – poměrně drsné květy, v odstínu mezi bílou a krémovou. Neodolala jsem: nafotila jsem je, dala do složky „Mystická“ a zkoumala obal kytice, ale krom stužky, která se zdála koupená v malém květinářství nedaleko centra, nic jiného. Ani poznávací značku, ani vzkaz, ani vlastníka.
Čtvrtý týden. Již jsem se chystala zaparkovat trochu dál – alespoň na čas. Ale něco mě nutilo zůstat věrná místu. A dobře jsem udělala. Na kapotě ležely žluté narcisy. Vypadaly jako malé plameny nad tmavým lakem. Cítila jsem, jak mi lupou srdce, ale odpověď jsem stále neměla. Co chtěl ten neznámý říct? Pomalu jsem si říkala, že nejspíš nejde o pozornost pro mne, ale o něco jiného. Něco, co nemá nic společného s mou osobou, nýbrž s tím autem.
Pátý týden jsem už neměla radost. Byl pátek, kdy jsem zvládala poslední schůzky a nechala auto tam, kde bylo. Když jsem vyšla v sedm do večerního šera, na kapotě už stálo – bílé růže, smuteční, uspořádané do jednoduché kytice bez stužky. V tu chvíli se mi zalila hlas klidu s děsem: „Proč není páska?“ Ruce se mi chvěly. Od té chvíle jsem se bála riskovat zaparkování jinde – myslela jsem si, že možná někdo roky hledá tohle místo, aby mi to oznámil. A já už prostě netušila, co si mám myslet: dar, varování, připomínku?
Dům byl klidný. V nočním tichu jsem se modlila, aby už příště kytice žádná nepřišla. Jen jsem nesměla mít pravdu – šestý pátek znovu. A teď to bylo opravdu jiné: lilie. Ty nejčistší bílé květy, vysoké stonky, se žlutými tyčinkami, které se šetřily nad černým lakem, jakoby chtěly rozehrát symfonii na smutek a naději.
Druhý den jsem si vzala čas. V práci se tvářila zaujatě: „Je něco?“ ptala se sekretářka. „Asi jen moje představivost,“ odvětila jsem a vzala auto. Jeho ticho se mi zdálo plné vzkazů, když jsem projížděla kapkou pouliční lampy.
Zaparkovala jsem jinde. Cítila jsem tíhu v krku, ale v hlavě šla přehrát: první měsíce života téhle ojetiny. Vzpomněla jsem si: koupila jsem si ji před pěti lety od starého muže jménem Karel, který v ní projel svatbu se svou milovanou manželkou Marií. Byl to tehdy dar k výročí, vůně čerstvých kytice ve světlíku, on říkal: „Potřebuje přejít dílenské opravy, ale pro mne má cenu víc než nové Ferrari.“ Nevím, jestli věřil, že vůně růží a tulipánů ho jednou dožene.
A dnes to všechno dává smysl. Když jsem konečně zaparkovala na původním místě – po dalším týdnu – našla jsem před světlomety kytici… ale tentokrát tu nebyla žádná nová květina. Ležela tam zčernalá stébla, různé lístky z předchozích kytic, uspořádané do podoby, jako by chtěl někdo i po smrti sbírat a vracet ty vzpomínky. A kromě toho, co zbylo, ležel tam malý, zažloutlý papír: tužkou napsáno jen jediné slovo:
„Maruško…“ (to bylo jméno mojí tchyně, ne mojí, ale sousedovy ženy.)
V té chvíli mi došlo, že ta podivná scéna neměla nic společného se mnou. Ten starý pán, co sídlil ve vedlejším patře, každého pátku naříkal své defilé květin svou Marii, která před rokem zemřela. Čtyři roky poté, co koupil auto… stále věřil, že když pravidelně položí květinu na kapotu, ona ho uslyší. A ta poslední kytice, poskládaná z předchozích, byla finální dopis: vzpomínka, vyznání, rozloučení.
Následující pátek jsem šla na prázdné parkoviště. Auto bylo pokryté jen vrstvou prachu a uschlá skvrna ležela na čelním skle jako náhrobek vzpomínky. Nechala jsem ho tam stát. A když jsem odcházela, sledovala jsem výhled na ticho, ve kterém často přežívá nejhlubší láska – i po smrti. Dala jsem mu květiny místo starých kytic: jediné růže se stuhou, na štítku napsané: „Společné vzpomínky.“
A už nikdy nepřišla nová kytice. Tam, kde býval týdenní rituál, zůstala prázdnota v loni svíjené chodbě – ale zároveň naděje, že i z té nejtragičtější touhy může promluvit ticho o věčné lásce.
