Článek
Staré tapety jsem loupala svíravě, přemýšlela o tom, jak tu kdysi žila rodina s malými dětmi a jaké příběhy se tady odehrály. Sundala jsem poslední pruh tapety nad postelí, natáhla se pro váleček a místo zadní stěny mi do ruky spadl kousek papíru — malinký, zažloutlý, pomuchlaný skrz různé nátěry.
Když jsem ten papírek narovnala, spatřila jsem dětskou kresbu: jednoduchou školičku rudých kříd ve tvaru slunce, pár zelených čár znázorňujících stromy a schematický domek s trojúhelníkovou střechou. V pravém dolním rohu bylo otočeně napsáno: „Petr 1964“. V tu chvíli mi ztuhlo srdce. Byl to jediný střípek něčího mládí uložený pod vrstvami barvy přes půl století.
Vzal jsem obrázek domů, položila jsem ho na stůl a dlouho ho jen pozorovala. Kdo byl Petr? A proč tady ten obrázek někdo schoval? Možná malý kluk, který tu kdysi spal ve stejném pokoji, zatímco jeho rodiče plánovali, jak brzy přestěhují město. Kreslil ho, když mu bylo pět nebo šest — teď by mu mohlo být osmdesát.
Nevydržela jsem to nechat tak. Druhý den jsem se vydala do městského archivu. Prohledávala jsem seznamy obyvatel a narazila na rodinný zápis: v roce 1963 se sem nastěhovala rodina Novákových — otec Jana (řemeslník), matka Alena (pekařka) a syn Petr, rok narození 1958. V zápise stálo, že v září 1965 se přestěhovali do panelového domu na druhé straně města.
Když jsem pak zavolala na telefon uvedený ve veřejném registru, zvedl mi pán v pokročilém věku. Představil se: byl to právě „Ten Petr“. Měl lehce chraplavý hlas, jakoby déle kouřil, ale v hlase se ozývala zvědavost. Když jsem mu řekla, že volám ohledně jeho dětského obrázku, chvíli mlčel a pak jen:
„Musíš mi ho dát zpátky, prosím…“
Domluvili jsme se, že bych mu ten obrázek přinesla. Při setkání v kavárně mi řekl, že ten pokoj byl dřív hračkárna u jeho babičky. On tam jako kluk přijel na víkend k rodičům a vždycky se tu vyřádil s pastelkami. Ten obrázek nakreslil krátce před tím, než se celá rodina přestěhovala — a on tam zůstal jediný střípek dětství, který čas nestihl transformovat do prachu. „Když jsem sem náhodou přijel před pár lety,“ pokračoval, „všiml jsem si, že pokoj někdo překresluje, barví a bourá. Nedokázal jsem se sem vrátit, ale chtěl jsem ho nejdřív aspoň jednou vidět. A teď tu je ten obrázek… jako by mě tu hledal.“
Podal mi svou očí nahřátý papírek, očičko mi zalily slzy. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje pocit, že jsem vdýchla nový život dávno zapomenutému pamětníku dětství. Vrátila jsem mu obrázek, on se na něj podíval, pohladil ho mezi prsty a položil na svůj stůl v kavárně.
„Musím ho dát do rámečku,“ řekl. „A pověsit nad postel, jako připomínku, že tam, kde se svět mění, přesto zůstanou některé vzpomínky.“
Od té chvíle jsem si uvědomila, jak často přehlížíme předměty, které skrývají cizí životy. Ten malý dětský obrázek z roku 1964 mě naučil, že každý kout domova může být pamětníkem citů a snů, a že stačí jeden obyčejný papírek, aby se dávné příběhy vrátily k životu.
