Článek
Sousedé z patra nad námi – paní Černá a pan Novotný – byli zvláštní pár. Vždycky, když jsem je potkala, usmívali se. On, vysoký muž se stříbrnými vlasy, mírně shrbený, ale s vděčným pohledem, ona, drobná žena v kytičkových šatech, s růžovou šálou kolem krku. Slova snášeli tiše, nenuceně, jakoby se pozdravili už desítkami let.
Jejich dveře byly vyzdobené malovanou rentou – modré nebe, bílé mráčky, malé hořčice žluté slunečnice u prahu. Vzpomínám si, jak jsem si před týdnem myslela, že i květiny na chodbě vypadají podivně šťastně, jako by jim chtěly prozradit tajemství. Jednoho dne ale chyběly. Všimla jsem si toho, když jsem šla ke schránce. Květiny zmizely, věnce za dveřmi byly složené v rohu – pořád v dokonalém stavu, jako by je někdo schoval narychlo.
Tehdy jsem na dveřích uviděla papírek přilepený izolepou. Ležel přitisklý pod knoflíkem. Nečetla jsem ho napoprvé. Otočila jsem se a chvíli zírala po chodbě. Byla prázdná, ozvěna mých kroků zněla hlouběji než obvykle. Teprve tentokrát jsem si všimla, že na papíru je vyrytá jedna jediná věta tučným modrým perem:
„Dnes odezněla poslední melodie. Chtěla bych ti to říct osobně, ale už nemám čas.“
Zastudilo mě. Melodie? Co to mělo znamenat? V tu chvíli jsem slyšela, jak se dole rozbije auta o vrzající asfalt, jako by celý svět plakal rozbitou skříní. Přejmenovala jsem si v myšlenkách všechny varianty – nemoc? Odloučení? Loučení s někým?
Musela jsem vejít dovnitř. Číhala jsem u dveří. Mírně se chvěly, jako by je někdo nadzvedl na minutku. Poslouchala jsem. Zevnitř nebyl slyšet jediný zvuk – žádné rádio, žádná televize, dokonce ani hlas. Opatrně jsem zaklepala a pak bez čekání vstoupila.
Úzká předsíň voněla prachem i něčím jiným – citrusovou vůní pravděpodobně jejich koláčů, které pekávala téměř každý víkend. V rohu byla skříň, na prkně s klíči visel medailonek s fotografií paní Černé, úsměv civně zastavený třicet let zpátky. Vedle byla váza – opět prázdná. A uprostřed chodby přilepená zazobaná kartička:
„Čas vypršel. Promiň, že už nepřeskládám květiny. Děkuji za každý úsměv, co jsi mi věnoval, pane sousede.“
Rozhlédla jsem se po bytě – bylo všechno tam, kde bývalo. Seděla jsem na měkké křeslo v rohu obýváku. Vypada jako z jiného století: tmavé záclony, dřevěné trámy, okenice. A ticho. Jako by tam přestalo existovat všechno živé. V kuchyni leželo na stole pár talířů po obědě. Na parapetu květiny – opět schnoucí bez vody. Pod nimi stálo malinké gravírované jmenovky s datem: „4784 dnů úsměvů“.
Když jsem vešla dál do obývacího pokoje, objevil se před očima strnulý obraz rodinného svátku. Na zdi visela stará fotografie: paní Černá s korunou růží na hlavě, kolem ní, jak se usmívají děti a muž, který jí pravděpodobně kdysi slíbil, že spolu zůstanou navždy. Ticho bylo skoro nesnesitelné. Se zatajeným dechem jsem došla ke stolu, kde ležel otevřený zápisník. Tužkou tu byly poslední řádky:
„Milý Jaroslave,
teď už mě znáš lépe, než jsem znala sama sebe. Děkuju, že jsi naslouchal. Děkuji, že jsi mi dal dva roky štěstí. Teď cítím, že už nemůžu dál. Zde končí moje poslední píseň. Odpusť mi.“
Znovu se mi sevřelo srdce. Jaroslav – asi pan Novotný. Poslední melodie… asi ta jeho píseň, kterou jí symbolicky zpíval, když tancovali na staré gramofonové desky. Obědvaly spolu, chodili na procházky podél řeky, usmívali se na mě, když jsem procházela kolem. Tehdy jsem si říkala, že jejich láska je nezdolná. Záhrobní ticho teď ukázalo, že byla nezdolná – ale jen do chvíle, než došla síla.
Otočila jsem se a šla k panelovým dveřím. Za nimi jsem uviděla pána v černém kabátě, který stál před jejich bytem a upřeně mžoural na stejný papírek, který jsem předtím přečetla. Byl to pan Novotný. Vážně brečel. Předklonil se, položil svou hrubou dlaň na dveře a choulil se v sobě, jak by ho tížila bezedná ztráta.
Utekla jsem z domu a schoulila se na lavičce v nedalekém parku, s hlavou mezi rukama. Viděla jsem, jak se nad vodní hladinou zrcadlila prvotní noc, a pochopila jsem, že úsměv někdy schovává víc bolesti, než všechno neštěstí světa dohromady.
Od té doby už nikdy neprocházím kolem jejich bytu bez toho, aniž bych se nezastavila. Vím, že všichni lidé, co se usmívají, mají své vlastní ticho – a někdy se právě díky němu můžeme doupravit k lásce, která nezřejmě dodávala smysl jejich životům.
