Článek
Dlouhý den v práci, nevyřízené e-maily, nákup v obchodě. Všechny starosti jsem hodila za hlavu, když jsem otevřela dveře bytů a ucítila vůni čerstvě uvařené večeře. Všimla jsem si ale, že náš osmiletý syn Tomáš tu večer trochu váhá. Stál u vchodu do obýváku, v ruce objímal plyšového medvěda.
„Co je, miláčku?“ zeptala jsem se a chtěla jsem mu hladit vlasy. Jenže se odtáhl a usmál se tak nervózně, že mi to moc nevyšlo.
„Já… nechci jít na záchod,“ vyhrkl nakonec, jako by se bál, že každý okamžik zmizí.
Zamžourala jsem. „Proč ne?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Někdo tam mluví.“
Můj první pocit byl, že si vymýšlí – možná chtěl koupit čas, nebo mi jen naznačit, že je unavený. Ale ne. V očích mu blikala opravdová hrůza. Přistoupila jsem k němu a vzala ho za ruce.
„Synku, nikdo tam nemluví. Je to prázdný pokoj, jen dřevěné dveře a dlaždičky. Podíváme se spolu, ano?“
Zavrtěl hlavou. „Ne,“ zašeptal a obrátil se do svého pokoje. V ten moment jsem věděla, že tohle není obyčejná „detská legrace“. Něco ho skutečně vyděsilo.
Druhý den jsme to s manželem probírali. Když se vrátil z práce, přisedl k nám ke kuchyňskému stolu s talířem smažených brambor a nasávačkou pórku.
„Říká, že slyší hlas, když sedí na toaletě,“ řekl manžel a napil se čaje.
Kývla jsem. „Zítra se zeptám paní učitelky, jestli se něco nestalo ve škole. Možná mu spustila představivost nějaká historka od kamarádů.“
Jenže další den jsme i paní učitelky ve škole nepotkali nic výjimečného. Učitelka zůstala vážná a řekla, že s ním nemají žádný problém. Žádné šikany, dokonce i spolužáci si ho chválili, že kreslí hezké obrázky.
Domů jsme se vrátili s domněnkou, že je to jen strach z něčeho, co nedokáže pojmenovat. Ale stejné večery se opakovaly: Tomáš stál u dveří koupelny, bledý, a odmítal jít dovnitř.
„Maminko, slyším to pořád,“ šeptal. „Nejdřív to říkalo: ‚Pomoz mi‘… A pak… pak jen tak šeptalo jméno.“
Najednou se mi sevřelo srdce. Vzpomněla jsem si na starou historku, kterou nám kdysi vyprávěl tatínek – že v tom domě, kde teď bydlíme, bydlela před lety rodina s malým chlapečkem. Ten chlapeček prý umřel na záchodě. Nikdo přesně neví, jak se mu to stalo. Dům byl tehdy ještě nový. Uprostřed noci se prý jediné zamčené dveře otevřely samy, a nikdo ho už nenašel.
„To neříkej synovi,“ napomenul mě manžel, když jsem to zmiňovala. Ale protože on o tom nevěděl nic až do teď, musela jsem se rozhodnout, jestli mu to mám říct. Nakonec jsem mu to řekla – zkrátka a upřímně. Sebrala jsem odvahu a usedla ke svému synovi, který se znovu krčil u dveří.
„Tomáši, tohle se možná bude zdát divné, ale… víš o tom, že tenhle dům má historii?“ Začala jsem tiše. „Když byl tady kdysi tvůj věk, malý kluk se tu jednou ztratil. Nikdo neví jak. Našli ho až…“
Ucinkala jsem do hloubky. A on se na mne podíval s tak širokýma očima, jako by se mu sbíhala poštěva.
„Našli ho… kde?“ vyhrkl.
Bylo mi jasné, že teď to nezačnu tajit.
„Našli ho… na záchodě,“ dodala jsem.
Na chvíli ztichl. Pak pomalu přikývl a do očí mu vlezly slzy. Zavřel dveře do koupelny a objal mě kolem pasu.
„Mami, já to opravdu slyším,“ řekl. „Stále mi říká: ‚Pomoz mi…‘“
Následující večer jsme přistoupili k řešení. Koupili jsme malý diktafon a nainstalovali ho tajně v koupelně. „Neboj se,“ řekla jsem mu, „podíváme se, co tam vlastně je.“
Celým domem se rozhostilo ticho, zatímco jsme čekali na to, až Tomáš do koupelny vstoupí. V zádech jsem měla manželovu ruku, která se opírala o mou, zatímco jsem sama zadržovala dech.
Pak se po chvíli ozvalo cinknutí dveří. Vzdychla jsem. A otočila se na monitor, kde byl vidět obrys jeho malého těla, jak se pomalu posadil na prkénko. Zvuk ze záznamu byl prázdný, jemný šum větráku. Ani náznak lidského hlasu. Spustil se záznam. Čekali jsme – a najednou, dva tiché šepoty:
„Pomoz mi… jsi tady?“
Srdce mi zabušilo. Manžel zaklepal na stěnu mezi námi a koupelnou, aby celou noční scénu „odhalil“ jako v divadle pro náš vlastní strach.
„To je směrová ozvěna,“ vysvětlil mi pak pomocí rukou. „Hlas se odráží v potrubí. Něco tady dělá dozvuk, který se ti zdá jako něčí volání. Zvuk se šíří trubkami.“
Zůstala jsem v šoku. Přítomnost „ducha“ jsme okamžitě přihlásili odborníkům. Ti se dostavili se starým kazetovým rekordérem, přehráli pořady ze zdi a vysvětlili:
— Vlhkost v panelovém domě dokáže vytvořit ozvěny, které se mohou zaseknout v trubkách a krátkodobě znít jako šepot. Lidé, kteří známí tragédii cítí posmrtné přízraky, dlouho se ale nezeptají. —
Po letech jsem mu nikdy nevyčítala ten strach. A on nikdy nezapomněl, že dokázal čelit vlastní hrůze. Dnes už chodí na záchod bez jakéhokoli obav – jen nám občas vypráví, že voda padá jinak, když ji posloucháš jinýma očima. Každý z nás má svůj příběh a vlastní chvění – a někdy stačí jen příkro zvídavosti, abychom zjistili, že to, co se zdá jako strašidlo, je vlastně jen ozvěna minulosti.
