Článek
Každý stát má právo se bránit. A i ten, kdo kritizoval izraelskou politiku dlouhodobě, tehdy většinou uznal, že něco dělat musí. Jenže od obrany k pomstě je někdy jen krůček. A nebo už je obrana jedním z kroků v systematickém plánu?
Velmi brzy se ukázalo, že odvetná operace nebude krátká, cílená ani ohleduplná. Začaly padat bomby a začali umírat děti, matky, muži, lékaři i novináři. Nemocnice, školy, obytné domy. A pokaždé jedno vysvětlení: „Hamás se tam schovával.“
Dokonce i nemocnice označené mezinárodním symbolem Lékařů bez hranic byly cílem útoků. Civilní ztráty? Prý nezbytné v boji s Hamásem. Ale jak dlouho lze tuto větu opakovat, než přestane znít jako výmluva a začne jako záměr?
Záběry vyhladovělých, dehydratovaných dětí s prázdným pohledem obletěly svět. A svět, ač pomalu, začal měnit názor. Zprvu jasná obrana začala získávat rysy genocidy. A přesto izraelská vláda nepolevila. Naopak.
Ministr Amichaj Elijahu veřejně prohlásil, že celé pásmo Gazy by mělo být „židovské území“. Netanjahu se od těchto slov sice oficiálně distancoval, ale vzápětí sám začal mluvit o anexi Gazy, o humanitárních zónách, které připomínají spíše ghetta než pomoc. Izraelský expremiér Ehud Olmert tyto návrhy výslovně přirovnal ke koncentračním táborům.
Těžko pak věřit, že jde stále o pouhou obranu. Působí to systematicky. Cíleně.
A právě tady se vkrádá otázka, kterou se zatím neodvažuje nikdo podat nahlas. Jak je možné, že Mosad, zpravodajská služba, kterou svět považuje za jednu z nejlepších a nejpronikavějších, nezjistil, že Hamás plánuje rozsáhlý útok?
Služba, která pronikla do íránských tajných programů, dokázala sledovat své nepřátele po celém světě a poté selhala na vlastním dvorku?
Oficiálně se mluví o selhání. Ale co když to nebylo selhání? Co když Izrael věděl co se chystá? A nechal útok proběhnout, aby měl záminku? Aby mohl ukázat prstem, postavit se do role oběti, získat světovou podporu a pak bez milosti udeřit?
Možná to zní jako konspirační teorie. A možná to i je. Ale když se podíváme na vývoj událostí, na vyjádření izraelských politiků, na míru násilí a destrukce, nelze se této otázce ubránit. Nejde už dávno o terorismus, jde o vymazání celého národa.
A svět? Pořád váhá. Dívá se, mlčí, občas odsoudí, ale jen tak, aby si příliš nenahněval izraelský stát. Ale jak dlouho ještě? Do kdy bude svět zavírat oči? Až po poslední ruinu? Co když pak už nebude koho bránit?
