Článek
Turek přitom není žádnou neznámou postavou. Naopak je velmi často skloňovaným politikem napříč tématy. A nutno dodat, že si za tuto pozornost často může sám. Stačí si připomenout jeho legendární tvrzení o tom, že přečetl desetitisíce knih. Výrok, který sám o sobě působí přehnaně, později ještě upravil. Z knih se staly „převážně prospekty a časopisy“. Podobný vzorec chování se opakuje i u dalších kauz.
Ať už jde o údajné stovky zpráv od žen, rychlou jízdu, která se měla odehrát v Německu, ale nakonec z toho bylo Česko, nebo rasistické příspěvky vysvětlované tím, že „to psali kamarádi v hospodě, protože nechává kolovat telefon“. Vždy se objeví stejné chování. Nejprve silné tvrzení, následná konfrontace a nakonec pokus o vycouvání nebo přesměrování pozornosti.
Typickým příkladem byl i rozhovor, ve kterém reportérka začala zpochybňovat jeho tvrzení o stovkách žen. Turek reagoval slovy „já ti to můžu ukázat“, ale ve chvíli, kdy měla přijít konkrétní akce, přišel úhybný manévr. Telefon byl najednou „někde jinde“ a situace se rozplynula do neurčitých vysvětlení, že mezi stovkami zpráv jsou i některé od žen a dam.
Nyní se pozornost přesunula k jeho angličtině. Člověk, který studoval magisterské studium na University College Prague a pohyboval se v evropské politice, vystoupil na Radě ministrů životního prostředí způsobem, který vyvolal spíše rozpaky než respekt. Video se rychle rozšířilo a internet reagoval tak, jak dnes reaguje vždy… vlnou humoru i kritiky.
Turek na situaci reagoval po svém. Omluvil se s tím, že byl unavený a „téměř půl roku mimo bruselské lingvistické velikány“. Jenže právě tahle reakce je pro jeho styl komunikace typická. Místo přiznání nedostatku přichází vysvětlení, které má situaci relativizovat. Na první pohled to celé může působit jako neškodná komedie. Série přešlapů, které baví veřejnost a plní sociální sítě. Jenže při bližším pohledu už to tak úsměvné není.
Problém totiž není jen v jednom nepovedeném anglickém vystoupení. Jde o širší vzorec chování. Filip Turek dlouhodobě působí jako člověk, který není schopen (nebo ochoten) přiznat chybu. Každou situaci se snaží otočit ve svůj prospěch, i když fakta mluví jasně. To je přesně typ manipulativního jednání, který může být ve veřejném prostoru nebezpečný.
Manipulace totiž nefunguje jen na úrovni jednotlivých výroků. Postupně narušuje důvěru ve veřejnou debatu jako takovou. Pokud politik opakovaně přehání, mění své výpovědi a vyhýbá se odpovědnosti, vysílá tím signál, že pravda je flexibilní a že důležitější než fakta je schopnost „to nějak uhrát“.
Dalším problémem je reprezentace. Ve chvíli, kdy někdo vystupuje na mezinárodní úrovni, nereprezentuje jen sám sebe, ale celou zemi. Pokud je jeho vystupování nedostatečné, a to jazykově, nebo obsahově, odráží se to i na obrazu státu jako takového. A to už není jen otázka osobního selhání, ale veřejného zájmu.
Navíc se objevují i pochybnosti o samotné účasti na jednání. Pokud by Filip Turek neměl právo hlasovat (pravidla Rady říkají, že hlasovat mohou zástupci na ministerské úrovni, a to Turek není), vyvstává otázka, zda jeho přítomnost je na Radě oprávněná. A pokud ne, pak se z celé situace stává ještě vážnější problém. Nejen reputační, ale i systémový.
Když to shrneme, nejde jen o jednu (nebo více) virální scénu, které se lidé smějí na internetu. Jde o dlouhodobý styl politiky postavený na sebevědomí bez odpovědnosti, na tvrzeních bez důkazů a na schopnosti vyhnout se důsledkům.
A právě to je na celé věci nejznepokojivější. Ne to, že někdo udělá chybu. Ale to, že ji nikdy nepřizná.
