Článek
Už od pondělí ve mně hlodala otázka, jestli si to jen namlouvám, nebo jestli se opravdu stalo něco zvláštního. Když jsem viděla videa z prvního pražského koncertu Imagine Dragons, něco mi na nich nesedělo. Ne kapela, ta šlapala jako vždy. Ale publikum?
Působilo nepřítomně, bez života. Lidé stáli, někteří s mobily, jiní bez, ale celkově z nich nešla téměř žádná energie. Dnešní mobily, ale často umějí dost výrazně potlačit okolní zvuky, takže i pořádné řvaní v reálu může ve videu znít jako ticho. Nechtěla jsem dělat závěry z pár videí na sociálních sítí a tak jsem ve středu vyrazila osobně. Zvědavá, otevřená, s nadějí, že se třeba mýlím.
A bohužel… nemýlila jsem se. Už během úvodního intra, které bylo poměrně dlouhé a efektně vystavěné, vytáhla většina lidí (zejména u podia) v areálu mobily. Jasně, každý si chce odnést vzpomínku. Ale hned od začátku to celé působilo víc jako pasivní sledování obrazovky než reálné vtáhnutí do atmosféry koncertu.
Dan Reynolds
A co bylo zvláštní, i lidé, kteří si koncert natáčet nechtěli a mobily si nechali v kapsách či kabelkách, na tom nebyli o moc lépe. Výrazy ve tvářích často bez jiskry, bez nadšení. Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, pár srdcařů se vždycky najde. Ale pocit z davu jako celku byl spíš chladný než žhavý.
Není to o tom znát každou píseň zpaměti. Naopak, právě ty nečekané momenty, kdy se necháte unést něčím novým nebo neznámým, jsou často ty nejintenzivnější. Ale tady chyběla ta typická vlna nadšení, která se valí davem jako lavina. V některých pasážích, kdy by se areál měl otřásat v základech, zněl společný zpěv nebo pokřik spíš jako ozvěna…tlumená, rozptýlená, jako by se ztrácela ve vzduchu.
Největší kontrast přišel v okamžiku, kdy kamera zabrala publikum přímo u pódia, tedy v místě, kde by člověk čekal ty největší fanoušky, ty nejhlasitější, nejzapálenější. Místo toho jsme na obrazovkách viděli skupinku lidí, kteří vypadali, jako kdyby je tam někdo postavil proti jejich vůli. Výrazy znuděných teenagerů na školním výletě, nulová odezva.
V tu chvíli jsem si pomyslela, že tohle není o mobilech, na které se všeobecně na koncertech nadává. To je o tom, že se někam vytratila společná energie, to kouzlo, které dělá z koncertu živý zážitek a ne jen sledování.
A přitom samotný koncert byl po všech stránkách skvělý. Kapela hrála precizně, zpěvák Dan Reynolds do toho dával maximum, světelné i vizuální efekty byly promyšlené a působivé (i když některé se trochu ztrácely v denním světle). Repertoár vyvážený, známé hity i povedené songy z nové desky. Tohle prostě nebyl koncert, kterému by se dalo něco zásadního vytknout. A právě proto je mi to možná líto ještě víc. Přijde mi, že by si kapela zasloužila víc. A vlastně i my, jako publikum.
Vypuštěné balonky při show Imagine Dragons
Možná se dnes na koncerty chodí jinak. Možná jsme si odvykli být součástí něčeho většího než jen sebe sama. Ale když se v hale sejde desetitisíce lidí a zazní jednoduchý popěvek „oh-oh“, mělo by to být jako přívalová vlna, co vás zvedne nad zem a nenechá vydechnout. Tady to byla jen ozvěna v jeskyni. Něco je slyšet, ale rozplývá se, ztrácí. A s tím mizí i to, co z koncertu dělá nezapomenutelný zážitek.
Ne talent, ne efekty, ale ten lidský proud, co jindy spojuje pódium a publikum v jednu tepající masu. Ten se tentokrát někam vytratil.
