Článek
S Evou jsme se poznaly v práci. Od první chvíle mi byla sympatická – chytrá, vtipná, otevřená. Rychle jsme si padly do noty. Začaly jsme spolu chodit na kafe, řešit práci i soukromé věci, znala jsem její radosti i trápení. A tak nějak přirozeně se stalo, že jsem ji představila i svému manželovi. Tomáš byl tehdy opatrný, spíš uzavřený typ, ale Eva ho hned odzbrojila svým humorem.
Často jsem je pak vídala, jak se baví. Smáli se spolu, vtipkovali, někdy jsem si připadala skoro jako třetí kolo u vozu. Ale nebrala jsem to vážně. Vždyť Eva je moje kamarádka, Tomáš je můj manžel, říkala jsem si. Co by se mohlo stát?
První varovné signály jsem začala vnímat až mnohem později. Tomáš začal být odtažitý, doma se vyhýbal rozhovorům. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídal neurčitě, že má v práci stres. Eva se mi najednou taky přestala ozývat tak často. Když jsme se potkaly, byla nervózní, vyhýbala se očím, měnila téma hovoru.
Pak přišla ta noc, která mi otevřela oči.
Tomáš usnul na gauči s telefonem v ruce. Nebyl zamčený. Já vím, neměla jsem právo se do něj dívat. Ale něco mě tehdy nutilo… možná instinkt, možná zoufalství. A tam to bylo. Desítky zpráv od Evy. Slova, která se mi vryla do paměti: „Chybíš mi… Nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím… Miluju tě.“
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla s tím telefonem v ruce. V hlavě mi běžely všechny společné večery, všechna naše přátelství, všechny chvíle, kdy jsem Evu brala jako sestru. A ona mi za zády brala muže.
Ráno jsem mu to řekla. Ani se nesnažil zapírat. Přiznal, že s Evou už půl roku udržují poměr. Prý k tomu „nějak sklouzli“, prý je to „komplikované“. Pro mě to bylo jednoduché: sbalil si věci a odešel.
S Evou jsem se už nikdy nebavila. Nepřišla se omluvit, nevysvětlila nic. Prostě zmizela z mého života stejně rychle, jako se v něm usadila.
Dlouho jsem si vyčítala, že jsem nic nepoznala. Že jsem byla naivní. Ale časem jsem si uvědomila, že důvěra není slabost. Že to, co udělali oni, nevypovídá nic o mně – jen o nich.
Dnes jsem sama. Zatím. Ale mám klid. A hlavně – už vím, že si zasloužím někoho, kdo mě nebude chtít zradit kvůli první, kdo se na něj usměje.
