Článek
Ano, inkluze v našich podmínkách není povedená. Ano, učitelé a asistenti pedagogů se mnohdy snaží o nemožné. Učit současné děti, které jsou „živé a osobnosti“ je náročné. Pokud si k tomu přidáte dvě děti s ADHD a poruchou chování a jedno dítě s lehkou mentální retardací, vznikne skupina, která je velmi pestrá a klade na všechny velké nároky. Nejen na pedagogy ale také na ostatní, intaktní děti. Rozumím frustraci, kterou autorka popisuje. Nespolupráce některých rodičů, příliš vágní doporučení z PPP, vyplňování formulářů, účast na mnohdy nepovedených školeních, příliš malé množství speciálních pedagogů a absence školních psychologů. Ano, souhlasím. Ale..
Po přečtení dalších řádků jsem si uvědomila, že autorka nepíše jen článek o zkušenostech pedagoga na českých školách. Do svého pohledu zahrnula i aspekty, které považuji za její soukromý životní postoj. A bohužel využila téma, které rezonuje mezi učiteli, k vyjádření osobního a zjevně negativního názoru vůči určité skupině osob. Jak jinak hodnotit spojení slov o LGBT, genderu a neziskových organizacích s termínem ideologie. Říká se tomu argumentační faul. Je to smutné a u pedagoga obzvlášť znepokojivé. Nejsem si jistá, nakolik se tato témata a aktivity promítají do práce učitele na menší základní škole. Ze zkušenosti s našimi dětmi 1.stupně ale vím, že „kdo je poslední, je gay“ a “ ty jsi lesba". Možná pro někoho úsměvné, pro mne (a nejen mne) jde o důsledek neexistence kvalitní sexuální výchovy na prvním stupni základních škol, možná i mateřinek. A také to ukazuje způsob získávání informací našich dětí. A to nemluvím o nadávkách, kterými se běžně častují. Ono legendární slůvko z Pelíšků, napsané rozechvělou rukou učitelky na tabuli, je proti tomu už jen lehká pejorativnost. Rodiče se diskuzi o tomto problému vyhýbají. Námi navrhovanou přednášku polovina odmítla s tím, že si to nepřejí a včas si s dětmi promluví. Výsledek jsem popsala. Bohužel tak děti nejsou chráněny před negativními vlivy, které je výrazně poškozují.
Jsem pedagog, svoji práci mám ráda a vím, že naše školství vůbec není v dobré kondici. Nesnášenlivost ale přece nikdy nevedla k ničemu dobrému. Je velmi důležité pojmenovávat problémy správnými jmény, nepodléhat strachu a manipulaci a především být tolerantní. Jinak nemá smysl nic z toho, co dětem říkáme..
