Článek
Často čteme, že jedním z hlavních důvodů odchodu kvalifikovaných učitelů ze škol je nízké platové ohodnocení. Je sice pravdou, že v jednotlivých případech tomu tak je, protože utáhnout z učitelského platu hypotéku je v podstatě nemožné, ale plat ve skutečnosti není to, co české učitele trápí natolik, aby své povolání opouštěli.
Na počátku rozkladu našeho školství a nechuti učitelů učit stála inkluze. Mnoho učitelů si pravý stav věcí snad ani neuvědomuje a snaží se zapadnout do systému, který je ve skutečnosti pouze velkou přehlídkou neskutečného chaosu.
Problém inkluze nespočívá v tom, že máme ve třídě polovinu dětí, které mají „na něco papír“, ale v požadavcích, které jsou díky tomu na učitele kladeny. Oficiálně je každému dítěti poskytována individuální výuka, což prakticky není možné. A v důsledku toho, že musíme poskytovat všechno a v plné míře všem, neposkytujeme v realitě nikomu nic.
Především naše základní školství se posunulo o několik kroků zpět a veškerá výuka se „smrskla“ na individuální potřeby žáků, u kterých často vzhledem k jejich mentálnímu postižení docílíme pouze dočasného posunu. A protože jsou učitelé v neustálém hledáčku, jak s těmito dětmi pracují, jestli je dostatečně motivují a chápou jejich specifika, na děti průměrné a nadané nezbývá dostatek času. Přitom právě tyto děti je třeba vzdělávat a rozvíjet, tyto děti mají společnosti v budoucnu co nabídnout. Inkluze tak brání ve smysluplné práci.
Učitelé tak musí neustále odpovídat rozhořčeným rodičům, proč jejich dítě dostalo trojku, vždyť má přece doporučení z poradny. V tom horším případě se s učitelem nikdo nebaví a rodiče na něj rovnou napíší nějakou stížnost. Pak učitel stráví půlku pracovní doby tím, že shromažďuje materiály k výuce a hodnocení žáků, aby doložil, že ve své práci nepochybil. Učitelé se stali sloužícími, kteří nemají právo na vyslovení vlastního názoru.
Ačkoli se tento názor vymyká současným trendům, mnoho učitelů si stále myslí, že škola by měla být především vzdělávací institucí a nikoli místem pro předávání jakýchkoli ideologií, které často nemají ani oporu v českém zákonodárství. Ideologie genderu, skupin LGBT+, různých pohlavních identit či jiných módních ideologií do škol nepatří a neměly by do nich být systémově zařazovány.
Školy se také staly předmětem výdělečné činnosti všemožných neziskovek, které se prostřednictvím lektorů, kteří nikdy ve školství nepracovali, a kteří nemají co nabídnout, snaží učitelům vysvětlit, proč Jeníček nemusí v hodině pracovat jako ostatní a proč bychom měli jako učitelé chápat to, že si v hodinách dělá, co se mu zlíbí. První hodina takového smysluplného školení se ztratí tím, že se představujete těm, které léta znáte, tedy svým kolegům a kolegyním a v neposlední řadě musíte sdělit, co od školení očekáváte. Většina učitelů ve skutečnosti neočekává vůbec nic, jen přehlídku ztraceného času.
Ruku v ruce s tím vším jde naprostá ztráta prestiže učitelského povolání v očích společnosti. Musíme si ale uvědomit, že učitelé nejsou těmi, kdo je zodpovědný za současný neutěšený stav ve školách. Učitelé jsou ale vidět, tak je nejjednodušší vinit právě je.
Na jednom z nedávných školení našemu učitelskému sboru jakási samozvaná odbornice na školství sdělila, že se musíme připravit na to, že za pár let nebudeme učit, protože nás nahradí umělá inteligence. Když si vzpomeneme, jak bylo pro žáky těžké online vzdělávání v době covidu, jistě si dokážeme představit, jaký bude mezi dětmi zájem o vzdělávání pomocí umělé inteligence a na tvářích některých z nás se možná objeví rozpačitý úsměv.
Učitelé v našich školách možná opravdu nebudou, ale stane se tak z jejich vlastní vůle. I učitelé totiž mají svoji hrdost.
