Článek
Před několika lety jsem se s kolegyní a našimi deváťáky vydala na třídenní výlet do rekreačního střediska ležícího v blízkosti nádherné řeky Oslavy. První den jsme se dopravili vlakem do okresního města, z něhož nás čekalo asi sedm kilometrů chůze do rekreačního střediska. Ve městě jsme ještě zhlédli zámek s přilehlou zahradou a samozřejmě jsme nesměli vynechat návštěvu místního supermarketu.
Je marné dětem vykládat, že si nemají kupovat nic těžkého, protože to budou muset celou cestu nést. Stejně tak je zbytečné na děti apelovat, aby měly batoh na záda. Vždy se najde nějaká dívčina se skořepinovým kufříkem na kolečkách nebo chlapec, který je přesvědčený o své mužnosti a síle a přijde na sraz s obrovskou taškou přes rameno.
Takoví jedinci si ještě přikoupí několik dvoulitrových limonád, energetické drinky, čokolády, pár balíčků chipsů a jsou připraveni školní výlet přežít. A tak se také stalo. Na konci města jsme odbočili na lesní cestu, která se později změnila ve štěrkovou. Skořepinový kufřík nebezpečně skákal přes kořeny a kamení a dívce, aby na sebe nepoutala tolik pozornosti, nezbylo nic jiného než kufřík poponášet. Na to ale neměla dostatek sil, a tak jí kluci občas pomohli. A taška hocha, který ji měl přes rameno a dvě dvoulitrové limonády v igelitce k tomu, skončila v prachu cesty tažená na popruhu a chlapec se tvářil, že má taška kolečka. S kolegyní jsme dětem radily, aby těžké limonády vypily, jinak je do střediska nedovlečou. A tak jsme nakonec přes všechna úskalí do rekreačního střediska dorazili. Někteří s příliš vysokým glykemickým skóre z vypitých limonád, někteří s taškou a kufříkem na odpis, jiní v dobré náladě.
Druhý den si deváťáci mohli zvolit svůj vlastní program. Nakonec vše skončilo tak, že v parném dni téměř všichni leželi na obrovských kamenech uprostřed řeky Oslavy a vykazovali jen minimální aktivitu. Mně to připadalo trošku neefektivní, a proto jsem přemluvila kolegyni, abychom deváťáky zmobilizovaly k nějaké činnosti. Nakonec se děti domluvily, že si zahrají softball. A protože se někteří nechtěli zúčastnit, s kolegyní jsme souhlasily, že budeme hrát s nimi.
Já jsem softball hrála naposledy v dětství, a tak jsem žáky upozorňovala, že se možná do míčku vůbec netrefím, ale rozhodně se všichni pobavíme. Přišla ta chvíle, kdy jsem měla odpálit svůj zkušební míč. Povedlo se. Za chvíli vše nastalo naostro. Míč jsem odpálila vcelku daleko, což si vysloužilo aplaus obecenstva. Rozběhla jsem se, abych se co nejrychleji přiblížila k vytoužené metě. Ale jelikož louka byla plná krtinců, po pár metrech jsem o jeden zakopla a v té rychlosti jsem setrvačností stále běžela, ovšem nebezpečně jsem se hlavou a horní částí těla přibližovala k zemi, až jsem se hlavou zaryla do jednoho z krtinců a poprvé v životě zvládla udělat dva přemety za sebou.
A přestože jsem byla i ve svém věku čtyřiceti pěti let štíhlá, měla jsem pocit, že jsem svým tělem udělala díru do středu země. Děti mi pomohly vstát a ze všech stran se ozývaly vtipné poznámky na moji adresu. Společně jsme se tomu zasmáli a musím říct, že se mnozí strachovali, jestli jsem v pořádku. Najednou se objevila jedna z dívek s mobilem v ruce a přehrála mi video s mým odpalem míčku i následným akrobatickým výkonem. Žákyně dokázala vytušit příležitost a od začátku vše nahrávala. Vzala jsem to jako vtipné zpestření dne. Nejvíc se přece člověk zasměje cizímu neštěstí.
Výlet se vydařil a do konce školního roku zbývalo jen pár dnů. A protože je v naší škole zvykem, že deváťáci pouští celé škole své rozlučkové video, všichni se i tehdy těšili, co deváťáci vtipného a dojemného vymysleli.
Ve chvíli, kdy se ve videu objevovaly vtipné scény z různých výletů třídy a kdy se zraky celé školy soustředily na promítané video, objevila se najednou sekvence s mým akrobatickým číslem a přidruženým vtipným komentářem.
Připomínala jsem neohrabaného šimpanze, který se chystá udělat kotrmelec. Žáci i učitelé se upřímně smáli, upírali zrak směrem ke mně a tleskali. A tak jsem se z toho snažila vybruslit tak, že jsem se ukláněla a kynula jsem rukou na všechny strany podobně, jak to dělají herci při děkovačce v divadle. Paní ředitelka na mě vrhala káravé pohledy, ale moc platné jí to nebylo. Vzápětí deváťáci můj akrobatický výkon pustili ještě dvakrát zpomaleně, aby si to všichni mohli dostatečně vychutnat.
A tak jsem se na několik dalších let stala virální hvězdou školy.
