Článek
Deváťáci i jejich rodiče si z velké většiny mohou oddechnout, a tak jsem se i já rozhodla po vážných tématech z oblasti školství napsat tento článek pro oddech i pro zasmání.
A jelikož se blíží doba školních výletů, vzpomněla jsem si na jeden, který se vryl nejen do mé paměti, ale zcela jistě i do paměti mých tehdejších žáků. Moje kolegyně a kamarádka Gábina mě požádala, zda bych s ní a její třídou šesťáků nejela na dvoudenní školní výlet na Vysočinu. Děti jsem dobře znala, učila jsem je český jazyk i další předměty, a tak jsem souhlasila. Součástí výletu byly i aktivity v lanovém centru.
Druhý den pobytu, kdy jsme si všichni užívali volna a společné pohody, se program výletu blížil ke svému završení. Tím mělo být lanové centrum, které bylo součástí rekreačního střediska. Instruktor všechny žáky důkladně proškolil a brzy se první děti šplhaly do výšky vstupní překážky.
Lanové centrum se skládalo z osmnácti vysokých překážek a dvacet pět metrů dlouhé lanovky, která měla být vyvrcholením celého programu. Překážky se nacházely asi v šesti metrech nad zemí a byly umístěné mezi stromy s odpočinkovými dřevěnými podestami. Nutno dodat, že na tyto vysoké lanové aktivity musí osoba splňovat minimální výšku 150 cm.
A zatímco děti bojovaly s překážkami i samy se sebou, my učitelky jsme se je snažily zezdola povzbuzovat a udílet vyžádané i nevyžádané rady. A protože jsme s Gábinou neměly vůbec v úmyslu osobně vysoké lanové aktivity vyzkoušet, byla jsem překvapená, když mě Gábina začala přemlouvat, abychom to také zkusily. Gábině bylo něco přes třicet let, já byla tehdy o pár let starší. Výškový rozdíl mezi námi byl ovšem zásadní. Já měřím 163 cm, Gábina měla nejméně 170 cm. A přestože mám celý život nepříjemný pocit z výšek, nevím, co mě to popadlo, ale nakonec jsem se k absolvování lanového dobrodružství nechala přesvědčit. Já ani Gábina jsme v lanovém centru nikdy nebyly, a tak to pro nás měla být úplně nová zkušenost podobně jako pro naše žáky.
Když poslední z žáků vystoupal na první podestu a pustil se do boje s neposednými lany, oblékly jsme s Gábinou záchranné postroje a s vnitřním chvěním jsme vzhlížely vzhůru k našim žákům. Gábina chtěla, abych lezla první, protože se trochu bála. Vyšplhala jsem se tedy po žebříku na podestu stromu a odhodlávala se ke zdolávání první překážky. Hlavně jsem se musela vypořádat s výškou a prázdnem, které mě obklopovalo. Zavolala jsem na Gábinu, aby také vylezla. Ta stála pode mnou a s hrůzou v očích volala, že to nezvládne a nepoleze. Svlékla postroj a jala se mě povzbuzovat. Chvíli jsem bojovala s představou, že to vzdám a potupně se vrátím. Ještě by to bylo možné. Moje hrdost mi to ale nedovolila, a tak jsem se dala do zdolávání překážek. Docela to šlo, s žáky jsme se vzájemně podporovali. Někteří doslova bojovali sami se sebou, došlo i na slzy. Gábina pobíhala pod námi a snažila se nás všechny podpořit.
Když jsem se dostala k poslední překážce, docházely mi síly. Překážka se skládala ze čtyř jakoby dětských houpaček, které bylo třeba překonat. Všechno se to houpalo všemi směry a sil mi ubývalo. Poslední z houpaček mě dostala. Kvůli své výšce jsem nebyla schopná dosáhnout z houpající se překážky na podestu stromu. Podnikla jsem mnoho pokusů, ale bezvýsledně. Zoufale jsem visela na ocelovém laně a Gábina pode mnou křičela, ať donesou žebřík. Hrstka dětí, která nedávno dokončila své zdolávání, se seskupila kolem paní učitelky a snažila se mi radit, co mám dělat.
Nakonec jeden chlapec přivedl instruktora. Ten si pode mě stoupl, naklonil hlavu na stranu, a zatímco Gábina naléhala, aby okamžitě sehnal žebřík a dostal mě odtamtud, v duchu hodnotil situaci. Já tam visela jak prádlo ve větru a občas jsem učinila výpad směrem k podestě. Bez úspěchu. Instruktor ovšem i přes mírně hysterické Gábinino naléhání naznal, že to zvládnu a klidně odešel. Po chvíli jsem zmobilizovala poslední síly a opravdu se mi nějakým zázrakem podařilo zachytit podesty. Doslova jsem se na ni vyškrábala. Už tam na mě čekal instruktor, který mě zavěsil na lana a zamával mi na cestu lanovkou. Tím byl můj „skvělý“ výkon u konce. Dole čekala Gábina, která mě radostně objímala, a několik dětí, které to všechno sledovaly s ní. Většina dětí byla naštěstí dávno na obědě, protože jsme museli brzy rekreační středisko opustit, abychom stihli vlak.
Hned po obědě jsme se s batohy vydali na asi pět kilometrů vzdálené nádraží. Po tom svém výkonu jsem neměla ani chvíli na odpočinek, a tak cesta na nádraží s ne úplně lehkým batohem na zádech pro mě byla docela utrpením. Vše jsme nakonec všichni ve zdraví zvládli. Ještě nejméně další týden mi mé dobrodružství na laně připomínalo několik obrovských modráků, které se nedaly v parném počasí skrýt a které i ostatní žáky školy upozorňovaly na nějaké neobvyklé počínání. A protože si myslím, že člověk, učitel především, by se měl umět zasmát sám sobě, stala se tato historka součástí různých vyučovacích hodin i ve vyšších ročnících a zpestřovala blížící se konec školního roku.
Další školní rok jsem se stala třídní učitelkou dětí, jichž se zmíněné dobrodružství týkalo. Když jsem s nimi v dalších letech řešila, kam pojedeme na výlet, vždy se někdo nezapomněl trochu škodolibě zeptat, jestli s nimi pojedu do lanového centra. Vždy jsme pak zavzpomínali na tento výlet a společně se tomu zasmáli. Od té doby se ovšem z pochopitelných důvodů lanovým centrům vyhýbám.
Tento výlet nás všechny naučil vzájemné spolupráci a nutnosti překonávání překážek, nejen těch v lanovém centru. A tak stejně jako v lanovém centru i ve vzdělávání jde někdy všechno hladce a jindy je potřeba žebřík!
