Článek
Dokud nám nikdo pořádně nerozkope srdce, bereme svoji výchovu jako normální. Máma byla přísná, táta chladný – jo, takoví prostě rodiče jsou. Nenapadne nás to řešit.
Pak přijde první vztah, co nás semele. Partner lže, podvede, zradí – a my poprvé hledáme odpovědi: „Proč nás to tak ničí? Kde se to v nás vzalo?“ Otočíme se zpátky k dětství – a tam to krásně zapadne: „Aha, jeden z našich rodičů byl narcis.“
Jenže problém je v tom, že tahle nálepka nám minulost neodhalí. Ta se v hlavě stejně přehrává jako starý film – pořád s novými efekty podle toho, jak se zrovna cítíme. Ve skutečnosti si jen dáme jméno své bolesti tady a teď. A tak si místo řešení obujeme papuče oběti a čekáme, že nám někdo donese čaj. I s medem.
Oběť není full time job
Oběť není kariéra. Přesto se k ní někteří hlásíme, jako by šlo o vysněnou pozici: „hledáme člověka, který zvládne donekonečna přehrávat staré křivdy, nesnáší změny a má zájem o nulový plat.“
A tak se držíme téhle role zuby nehty a čekáme, že nám někdo zatleská. Jenže nikdo nepřijde. Maximálně soused občas nakoukne a řekne: „Ty jo, tobě to trápení ale fakt jde.“
Rodinný řetěz viny
Říct si „rodič byl narcis“ zní jasně. Ale pak to jede: druhý rodič vyjde jako oběť, prarodiče jako viníci, jejich rodiče jako viníci viníků… a najednou máme rodokmen, co by mohl soutěžit o titul „nejtemnější genealogie roku“.
Jenže naše rodina není policejní spis. Je to parta nedokonalých lidí, co se snažila nějak přežít. A láska? Ta se v téhle hře na viníky ztrácí rychleji než ponožka v pračce.
Empatie ≠ sebelítost
Empatie není o tom, že zavřeme oči a řekneme: „Všechno bylo správně.“ Ani o tom, že budeme do smrti ukazovat prstem: „Za všechno můžete vy.“
Empatie je o tom, že přijmeme rodiče takové, jací byli. Nedokonalí, občas přísní, někdy úplně mimo. Ale pořád rodiče. A to je rozdíl – protože když z nich uděláme jen viníky, ztratíme to jediné, co nám vlastně zůstává: vztah.
Zastávka není bydlení
Být obětí je normální zastávka, na které se někdy ocitneme všichni. Někdo si tam jen na chvíli sedne, vydýchá se a jede dál. A jiní? Ti si tam rovnou postaví pergolu, zasadí rajčata a tváří se, že našli domov. S hnusným výhledem.
Jenže tohle není místo na dlouhý pobyt. Je to jen přestávka. A čím déle tam zůstáváme, tím víc nám uniká život, který mezitím běží dál.
