Článek
Když se člověk ocitne ve vztahu, kde se necítí dobře, začne hledat vysvětlení. Je to přirozené – když nevíme, co se s námi děje, potřebujeme tomu dát nějaké jméno. A v poslední době se těmi jmény stalo „narcis, narcista nebo narcismus.“
Najednou všechno dává smysl: proto se cítím prázdná, proto mám pocit, že nic neznamenám, proto se bojím říct svůj názor. On je narcis, já jsem oběť. Jenže právě tady vzniká past.
Oběť jako role, ne realita
Oběť není něco, co nám někdo udělá. Je to stav, do kterého se sami – často nevědomě – postavíme.
- Když uvěříme, že naše hodnota závisí jen na druhých.
- Když hledáme potvrzení sebe sama venku a ne uvnitř.
- Když se bojíme říct „ne“, protože by to mohlo znamenat odmítnutí.
A tak zůstaneme stát sami v roli, která nám bere sílu. A nevíme, jak z ní ven.
Narcis jako zrcadlo
Člověk, kterého označíme za narcise, není příčina. Je spíš zrcadlem. Ukáže nám to, co už v nás bylo – nejistotu, prázdno, strach. Bez našeho souhlasu by tahle hra nemohla fungovat.
Proto není podstatné, jestli je ten druhý skutečně „narcis“, nebo ne. Podstatné je, jak jsme dovolili, aby jeho chování určovalo naši hodnotu.
Skutečný „narcis“ uvnitř nás
Možná je ten největší narcis v našem životě právě náš vlastní vnitřní hlas.
Ten, který nás ponižuje.
Ten, který nám našeptává, že nejsme dost.
Ten, který nás zamyká do klece bez ohledu na to, co dělají druzí.
A právě tenhle vnitřní hlas z nás dělá oběť. Ne člověk vedle nás.
Osvobození začíná uvnitř
Cesta ven proto není o útěku před „narcisem“. Je o návratu k sobě.
V momentě, kdy si přiznáme, že roli oběti jsme přijali sami, můžeme ji i sami opustit.
Není to snadné a neznamená to, že to zvládneme přes noc. Ale první krok je uvědomění. Přestat hledat vysvětlení jen venku – a začít hledat v sobě.
Závěr
Slova „narcis, narcista nebo narcismus“ nám mohou na chvíli ulevit, protože pojmenují naši zkušenost. Ale nesmí být konečná stanice. Jinak zůstaneme uvězněni ve větě: „On je narcis, já jsem oběť.“
Pravda je, že do role oběti se stavíme sami. A právě to je dobrá zpráva – protože co jsme si sami vytvořili, to můžeme i sami změnit.
