Sociální sítě jako psychiatrie: diagnózy na jeden scroll

Kdysi jsme měli jen divné sousedy, přísné učitele a otravné tety na rodinných oslavách. Dneska? Stačí dvě videa na TikToku či YouTube a hned víme, že soused je toxický manipulátor, učitel je jasný narcis a teta má určitě borderline. Google a sociální sítě se staly novou psychiatrií – bez čekárny, bez kartičky pojištěnce, zato s neomezeným prostorem na diagnózy všech kolem nás.

Je to jednoduché. Zadáme do vyhledávače „proč je můj partner divný“ a během pěti minut máme kompletní seznam: narcis, gaslighter, možná i psychopat. Ušetříme za terapii, protože si ji uděláme sami – no kdo by to nebral?

Jenže kdybychom všechny tyhle diagnózy brali doslova, polovina Česka by už dávno brala Lexaurin a druhá půlka měla vlastní podcast o duševním zdraví.

Protože je to pohodlné. Nálepka je jako instantní polívka – zalijeme vodou a máme hotovo. Už víme, proč se s někým necítíme dobře. Už to má jméno.

Ale problém je v tom, že nálepka není řešení. Je to jen štítek na krabici. A co je uvnitř? To si stejně musíme rozbalit sami. A někdy zjistíme, že ten „toxický narcis“ byl jen unavený člověk, co neuměl říct, že má blbý den.

Přiznejme si to – jsme v tom všichni. Když nám někdo ublíží nebo se nechová podle našich představ, saháme hned po rychlém štítku. Tenhle je narcis, tamten manipulátor, támhleto dítě bude jednou jasný diktátor.

V tu chvíli to zní logicky a dává nám to pocit, že máme věci pod kontrolou. Jenže realita bývá složitější. Někdy se ukáže, že „narcis“ byl jen člověk, co měl blbé období. A že „toxický vztah“ byla spíš kombinace dvou lidí, kteří spolu neuměli mluvit.

Nálepku nalepíme raz dva – ale strhává se o dost hůř. Zvlášť když jsme ji sami napsali tlustým fixem a přilepili s přesvědčením, že tentokrát to určitě sedí.

Nálepka je fajn, dokud ji používáme jako upozornění. Jenže problém nastává, když se v ní začneme oblékat. Najednou nejsme jen „unavení“, jsme vyhořelí, nejsme jen „nesví ve vztahu“, jsme oběti narcise. A držíme se toho jak firemního trička – protože je to přece pohodlné, všichni hned ví, kdo jsme.

Jenže uniforma nás svazuje. Najednou nehledáme cestu ven, ale potvrzení, že to, co nosíme, je správně. Čteme články, sdílíme memy, v diskusích hledáme další členy klubu. A místo abychom nálepku po čase odlepili, přišpendlíme ji na sebe a tváříme se, že to je naše identita.

Co funguje? Zvědavost místo soudů. Empatie místo rychlých verdiktů. A humor – ten nám často ukáže víc než sto self-help knížek. Protože když se dokážeme zasmát i sami sobě („jo, taky jsem si jednou diagnostikovala ADHD jen proto, že jsem několikrát zapomněla klíče“), najednou to celé působí lehčí.

Nálepky jsou fajn na šanony. Ale v životě většinou spíš zavazí. Člověk není diagnóza ani štítek. Je příběh. A příběh se do jedné krabičky prostě nevejde – ať už na ní napíšeme cokoliv.