Akce Kámen: Falešné hranice a ďábelsky sofistikovaná hra StB s vlastními občany

Únorové události roku 1948 vyvolaly v zemi masivní exodus, jehož obrovský rozsah nové komunistické vedení naprosto zaskočil. Ze země hromadně odcházeli lidé, kterým totalitní režim přes noc zničil životy: úspěšní podnikatelé, důstojníci propuštění z armády bez udání důvodu, úředníci poslaní na nucenou dovolenou, ale i řadoví studenti, kněží či lékaři. Cesta na svobodný Západ se tehdy rýsovala třemi hlavními směry – komplikovaně přes Polsko, přes sovětskou zónu v Rakousku, nebo tou vůbec nejkratší a nejlákavější trasou: skrz šumavské hvozdy přímo do Američany spravované okupační zóny v Bavorsku.

Interní analytické zprávy z druhé poloviny roku 1948 odhadovaly počet lidí, kteří se pokusili o nelegální přechod, na zhruba deset tisíc. Tehdejší ministr vnitra Karol Bacílek pak do ledna 1953 zaevidoval neuvěřitelných 43 037 pokusů o útěk. Nešlo však o žádnou snadnou procházku. Komunistická moc pohraničí bleskově proměnila v neprodyšnou pevnost. Do vnitrozemí bylo nuceně vystěhováno přes tři tisíce osob označených za politicky nespolehlivé. V pásmu sahajícím až dvanáct kilometrů od státní linie platil přísný zákaz pohybu mimo veřejné cesty po setmění a celá oblast byla doslova prošpikována informátory z řad lesníků, hospodských a železničářů.

Když pak v prosinci roku 1948 vznikla na základě speciálního zákona nová Pohraniční stráž, přeměnila se v těžce ozbrojenou vojenskou složku fungující podle sovětského vzoru. Přesto touha po svobodě lidi dál hnala do obrovského rizika. Státní bezpečnost v tom okamžitě rozpoznala příležitost a rozhodla se lidskou naději cynicky využít jako zbraň.

Myšlenka fiktivních operací nevznikla v hlavách tuzemských estébáků. Přinesli ji sovětští poradci, kteří na ministerstvo vnitra nastoupili prakticky ihned po únorovém převratu. Ti s sebou měli bohaté zkušenosti z provokačních operací, které sovětská tajná policie – tehdy pod zkratkami Čeka, OGPU či NKVD – pilovala už od dvacátých let. Nejslavnější z nich, operace Sindikát a Trust, tehdy úspěšně zlikvidovaly protibolševický odboj pomocí fiktivních protistátních organizací. Metoda byla ve své zákeřnosti až geniálně jednoduchá: stačilo vytvořit dokonalou iluzi důvěryhodné sítě, nalákat do ní odpůrce režimu a ve chvíli, kdy v naprosté úlevě prozradí vše, co vědí, past nekompromisně sklapnout.

Akce Kámen však zašla ještě mnohem dál. Zde se nebudovala jedna konkrétní odbojová skupina. Estébáci vytvořili stálý, dokonale promazaný systém s kompletní divadelní scénou: falešnou státní hranici s hraničním kamenem a závorou, tajné agenty v cizích uniformách a kulisami, které měly v obětech vyvolat jedinou klíčovou iluzi – že už jsou v bezpečí na Západě.

Celá operace běžela jako precizně zrežírované divadlo o třech dějstvích, přičemž oběť byla po celou dobu stoprocentně přesvědčena, že je v rukou zachránců. V prvním dějství, které představovalo strach a nabídku, vstoupil na scénu agent-provokatér. Vydával se za spojku americké tajné služby CIC a vytipovanému člověku sdělil šokující zprávu, že StB ho v nejbližších hodinách zatkne. V paranoie roku 1948 to znělo děsivě reálně. Strach navíc estébáci často uměle přiživovali předchozími anonymními telefonáty. Vystrašený člověk pak v panice nadšeně přijal nabídnuté záchranné lano v podobě okamžitého útěku.

Druhé dějství se odehrávalo na sběrném bodu. Oběti byly tajně dopraveny do pohraničí. Pro skupiny mířící do dnes již neexistující obce Myslív na Domažlicku se hlavním stanovištěm stal hotel Modrá hvězda ve Kdyni. Malebné náměstíčko, útulný pokoj, dobrá večeře a uklidňující slova doplňovala rodinná atmosféra. Manželka hostinského, která jednala v naprosté dobré víře, uprchlíky konejšila, že se přechod jistě podaří, protože minulý týden tudy v pořádku přešel pan továrník s celou rodinou. Netušila, že ti o nichž mluví už v té době seděli v poutech za mřížemi.

Třetím dějstvím bylo samotné divadlo v lese. V noci převzal skupinu místní velitel stanice SNB. Vedl je temným lesem, bažinami a podmáčenými loukami, aby v nich vyvolal pocit dlouhého, namáhavého pochodu. U hráze rybníka pak průvodce náhle zastavil s tím, že dál už s nimi jít nemůže. Ukázal jim směrem přes hladinu, kde svítilo světlo a se slovy: „To už je Německo, tam už čekají Američané“,je poslal přímo do nastražené pasti. Když se pak před nimi ve tmě objevila hraniční závora a u ní muži v uniformách americké armády, uprchlíci si úlevně vydechli. Věřili, že jsou zachráněni a nacházejí se ve vysněném cíli - americké okupační zóně Německa. Uniformovaní vojáci je odváděli do nedaleké úřadovny americké vojenské zpravodajské služby CIC. Zde dostali cigarety, kávu a přátelský úředník s nimi sepsal protokol. Uprchlíci v euforii ze získané svobody ochotně mluvili a prozrazovali všechno a všechny.

Netušili, že celá scéna je divadlo. Úředník byl ve skutečnosti příslušník československé Státní bezpečnosti, americké cigarety pocházely z Tuzexu a falešná kancelář CIC stála několik set metrů od skutečné hranice, hluboko ve vnitrozemí Československa.

Badatelka Václava Jandečková, která celou akci detailně zrekonstruovala, popsala interiér myslívské falešné celnice s detailní přesností. Při vstupu lidi uvítal nápis Wachzimmer, za nímž následovaly dveře s cedulí CIC Komandant. V hlavní místnosti stál dlouhý stůl. Za ním seděl vyšetřovatel v uniformě americké armády, nad hlavou měl zavěšenou americkou vlajku a ze zdi na vše shlížel portrét prezidenta Harryho Trumana. U stolu seděl písař v civilu a na stroji datloval protokol. Okno bylo pro jistotu zatemněno vojenskou dekou, v níž byl jen neznatelný průzor – to aby mohli ostatní estébáci zvenčí sledovat reakce obětí.

Výslech byl ve své podstatě brutálním zneužitím lidské úlevy. Lidé, kteří věřili, že jsou konečně v bezpečí, mluvili s obrovskou ochotou. Sami od sebe uváděli jména přátel a příbuzných, kteří jim s útěkem pomáhali. Do detailu popisovali ilegální sítě v zázemí, předávali strategické informace a otevřeně komentovali politickou situaci v zemi. StB tak během pár desítek minut získala obrovský katalog jmen pro další zatýkání.

Na konci výslechu přišla závěrečná scéna. Falešný americký důstojník zachoval kamennou tvář a oznámil, že jejich žádosti o azyl bohužel nemohou vyhovět, protože mají podezření, že se jedná o komunistické agenty. Někdy jim naopak slíbil okamžitý odvoz do uprchlického tábora. V obou případech uprchlíky převzala německá stráž, posadila je do auta a o pár kilometrů dál je fiktivně přepadla a zatkla skutečná hlídka SNB jako osoby zadržené při nelegálním přechodu. Veškeré cennosti, šperky a peníze jim byly okamžitě zabaveny. V oficiálních protokolech se však objevila jen malá část, protože většina zlata a valut skončila přímo v kapsách zasahujících estébáků. Celá iluze musela zůstat dokonalá, aby oběti do poslední chvíle věřily, že měly jen smůlu. Informace získané během falešného výslechu pak StB použila v následných monstrprocesech.

V noci z 23. na 24. dubna roku 1948 prošla myslívskou pastí rodina Jana Prošvice, zakladatele slavné elektrotechnické firmy ESA, kterou dnes všichni známe pod značkou ETA. Prošvic byl vizionář: už v roce 1923 otevřel svůj první obchod s radioaparáty, před válkou vlastnil moderní továrnu v Praze-Libni a v roce 1942 vybudoval další v Hlinsku. Po Únoru mu však komunisté obě prosperující továrny bez náhrady znárodnili.

Záhy se u něj doma roztrhl pytel s anonymními telefonáty, které ho varovaly, že ho brzy zatknou a musí okamžitě utéct. Prošvic netušil, kdo volal, ale strach vyvolaný neznámým hlasem vykonal své. Když se pak objevil Josef Janoušek z ilegální skupiny národních socialistů a nabídl mu bezpečný přechod, Prošvic neváhal. Janoušek ovšem neměl ponětí, že do jeho skupiny se infiltroval i elitní agent ministerstva vnitra František Hejný, vystupující pod krycím jménem Jonny. Janoušek bral Jonnyho jako nejlepšího přítele, vozil ho na tajné schůzky a plánoval s ním detaily. Jonny samozřejmě vše obratem hlásil do Prahy.

Manželé Prošvicovi spolu se dvěma staršími dětmi dorazili do hotelu Modrá hvězda vyčerpaní a se spoustou zavazadel. U hráze rybníka jim velitel stanice SNB Stanislav Liška ukázal na světlo na protějším břehu. Jan Prošvic mu dojatě poděkoval a vtiskl mu do ruky rodinný zlatý medailonek – jako smluvené potvrzení pro Janouška, že rodina dorazila v pořádku. Liška ve svých pamětech později přiznal, že přesně věděl, do jakého neštěstí ty lidi posílá. Chtěl je varovat, ale ochromil ho strach o osud vlastní rodiny. Na falešné celnici Prošvic otevřeně přiznal, že utíká z politických důvodů kvůli znárodnění majetku. Po fingovaném výslechu na „americké“ základně byli Prošvicovi předáni do Všerub příslušníkům StB, kteří jim zabavili peníze a cennosti a převezli je znovu do pankrácké věznice.

Jan Prošvic byl poté odsouzen k nuceným pracím, ale krátce po svém odsouzení dokázal uprchnout z lágru a ještě v roce 1948 přejít přes západní hranice. Jeho luxusní pražskou vilu si pak okamžitě přivlastnil budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký.

Druhý zdokumentovaný případ se odehrál o pouhých sedm dní později a jeho hlavním hrdinou byl JUDr. Oldřich Maláč, vysoký úředník ministerstva vnitra poslaný po Únoru na nucenou dovolenou. Maláčův příběh je naprosto unikátní – byl totiž jedinou obětí, která celé divadlo prokoukla přímo během výslechu.

Jako zkušený právník s bystrým postřehem si nejprve všiml podivného akcentu amerického důstojníka, který vůbec nezněl jako rodilý mluvčí. Definitivní zásah ale přišel ve chvíli, kdy jeho zrak sklouzl na psací stroj, na kterém písař datloval protokol. Stroj měl české znaky s háčky a čárkami. Maláčovi okamžitě došlo, že žádný rodilý Američan by v polních podmínkách neseděl za strojem s českou klávesnicí. Pochopil, že stojí uprostřed estébácké režie.

Nezpanikařil, nezačal křičet ani se nepokusil o šílený útěk. S ledovým klidem protokol vyplnil, ale v rychlosti v něm provedl geniální změny: klíčová jména zamlčel, jiné informace vědomě zkreslil a neprozradil absolutně nic, co by mohlo StB pomoci. Byla to sice malá, ale hrdinská pomsta přímo v jámě lvové. Ani toto hrdinství ho však před následným dlouholetým žalářem nezachránilo.

Vůbec nejznámější a nejtragičtější obětí akce Kámen se stal muž, jehož osud ukazuje, jak hluboko dokázal nový režim klesnout. Karel Janoušek byl jediným Čechoslovákem, který kdy dosáhl prestižní hodnosti leteckého maršála britského Královského letectva. Bojoval v legiích za první světové války, za té druhé pak z Velké Británie mistrně organizoval formování našich slavných leteckých jednotek v RAF. Během nacistického běsnění přišel v koncentračních táborech o celou svou rodinu.

Hned týden po únorovém převratu ho ale komunisté z armády bez milosti vyhodili. StB na něj okamžitě nasadila provokatéra, který ho vtáhl do pasti. Janoušek byl zatčen v dubnu 1948 při fingovaném pokusu o přechod hranic u Přeštic. V červnu téhož roku pro něj prokurátor požadoval trest smrti provazem. Soud mu nakonec vyměřil osmnáct let těžkého žaláře, potupně ho degradoval na obyčejného vojína a zbavil ho všech vyznamenání. Po odvolání mu režim trest ještě zvýšil na devatenáct let a za údajný, uměle vyprovokovaný pokus o útěk přímo z vězení vyfasoval v roce 1950 doživotí. Z kriminálu se nakonec dostal v roce 1960 po prezidentské amnestii. Muž, kterému tleskala celá Británie, pak musel pracovat jako řadový inventurník v národním podniku Textil Praha. Plné rehabilitace se mu dostalo až posmrtně.

Dosud se podařilo stoprocentně doložit čtyřicet konkrétních obětí, ovšem skutečné číslo je nepochybně mnohem vyšší – velká část spisů byla před rokem 1989 záměrně zničena nebo zůstává v tajných archivech. Operace běžela nepřetržitě od dubna 1948 minimálně do roku 1951, podle některých nepřímých pramenů se v obměnách používala až do roku 1958. Americké velvyslanectví v Praze přitom podalo ostrou protestní nótu už v červnu 1948, v níž na existenci falešné americké základny u Všerub jednoznačně upozorňovalo. Diplomatický skandál ale rozjetou mašinerii nezastavil. Organizátoři jednoduše sbalili kulisy, přesunuli se o dům dál do jiné lesní lokality a vyměnili agenty v uniformách.

To nejvíce šokující však přišlo po pádu železné opony. Za zrůdnou akci Kámen nebyl po roce 1989 nikdy nikdo potrestán. Hlavní strůjce Evžen Abrahamovič prožil klidné stáří jako úspěšný ředitel socialistického obchodního domu, další z klíčových agentů Emil Orovan v klidu dožil v Izraeli a Stanislav Liška v Kanadě. Česká televize v roce 2014 v dokumentárním pořadu lakonicky shrnula realitu, že tato jedna z nejzákeřnějších akcí StB zůstane definitivně bez spravedlivého trestu.

Jednou z nejdrsnějších rovin celé operace bylo, že zatčení lidé se pravdu často nedozvěděli celá léta, mnozí dokonce vůbec nikdy. StB jim během následných drsných výslechů v Ruzyni či na Borech pravou podstatu hry samozřejmě neprozradila. Vyšetřovatelé jim naopak tvrdili, že je Američané na celnici prokoukli jako komunistické špiony a sami je české policii vydali, nebo že prostě v lese hloupě zabloudili zpět.

Tato rafinovaná lež měla hluboký psychologický podtext. Měla zatčené lidi totálně zlomit, zbavit je jakékoli vnitřní sebedůvěry a před vlastními rodinami i spoluvězni je vykreslit jako bídné amatéry, kteří fatálně selhali. Každá oběť navíc při fiktivním americkém výslechu nevědomky podepsala ortel nad desítkami svých známých v zázemí. Svědomí nakonec těžce zasáhlo i samotného velitele SNB Stanislav Lišku. Poté, co v roce 1949 sám raději utekl na skutečný Západ, sepsal v exilu v Kanadě detailní vzpomínky. Popisoval v nich tísnivý pocit viny, který ho provázel do konce života. Vzpomínal, jak se mu v noci v lese dělalo fyzicky zle, když věděl, že ty nešťastné lidi vede rovnou do náruče katů. Přesto je vedl dál, protože ochromující strach o vlastní děti byl silnější než morálka.

Téma systematického státního teroru padesátých let se v plné síle vrací do české kolektivní paměti až v posledních letech. Vedle mravenčí práce badatelky Václavy Jandečkové téma mistrně otevřela spisovatelka Petra Klabouchová ve svém oceňovaném románu U severní zdi, který vydalo nakladatelství Host v roce 2023. Autorka v něm drsně a bez příkras popisuje tragické osudy politických vězeňkyň a jejich dětí, které režim nechal tajně a bez oznámení rodinám pohřbít do masových hrobů u severní zdi pražského Ďáblického hřbitova.

Klabouchová v románu bezprostředně reflektuje reálné dopady akce Kámen. Jak sama autorka zdůrazňuje, jejím hlavním cílem bylo vytáhnout tyto zničené osudy zpět na světlo světa mezi živé. Chtěla zabránit přesně tomu, co si tehdejší bachaři a komunističtí plánovači nejvíc přáli – aby tito lidé navždy zmizeli v absolutním tichu, zapomnění a historické lhostejnosti. Je to mrazivé čtení o tom, co se stane, když stát přestane plnit roli bezpečné vlasti a promění se v krutého lovce vlastního obyvatelstva.

Nabízelo by se snadné vysvětlení, že komunistický režim po roce 1948 jednal v jakémsi chaotickém revolučním amoku. Jenže akce Kámen ukazuje pravý opak. Nebyl to žádný spontánní výbuch násilí ani amatérská improvizace. Šlo o chladnokrevně naplánovanou, metodicky řízenou operaci státního aparátu. Její autoři přesně věděli, koho chtějí chytit, jak z něj vytáhnout maximum citlivých informací a jak celou věc právně a psychologicky zaonačit, aby oběť neměla nejmenší šanci na obranu.

Mezi oběťmi se neocitali žádní skuteční zločinci. Byli to hrdinní piloti RAF, špičkoví průmyslníci, diplomati, intelektuálové nebo prostě jen obyčejní tátové od rodin, kteří odmítli žít v totalitní lži. Celý tento lidský průřez jasně vypovídá o děsivé podstatě stalinismu v Československu: netrestaly se konkrétní kriminální činy, trestala se lidská povaha, svobodné myšlení a morální integrita. Režim lidi neničil za to, co udělali, ale za to, kým byli a čím by mohli pro svobodný svět být.

Historik Petr Blažek trefně poznamenal, že zhruba do roku 1953 disponovala Státní bezpečnost tak obrovskou a nekontrolovatelnou mocí, jakou už nikdy později nezískala zpět. Akce Kámen je touto zrůdnou mocí v té nejčistší a nejkoncentrovanější podobě. Ukazuje systém, který dokázal lidskou touhu po svobodě proměnit v nejefektivnější past. Jména jako Jan Prošvic, Karel Janoušek či Oldřich Maláč by neměla zůstat zapomenuta v zaprášených archivech. Jsou totiž trvalým varovným zrcadlem toho, co se stane, když se stát rozhodne zlikvidovat vlastní lidi.

Lukeš, Igor: KÁMEN. Studenoválečná akce s americkým rozměrem. In: Historie a vojenství, roč. LX., č. 3, Praha 2011, s. 40–47.