Stíny nad Prokletije: Záhada zmizení tří českých studentů v Albánii zůstává i po letech nevyjasněna

Léto roku 2001 mělo být pro tři mladé české studenty dalším ze série nezapomenutelných prázdninových dobrodružství. Bratři Michal (23) a Jan (22) Pavelkovi společně s Michalovou přítelkyní Lenkou Tučkovou (23) patřili k fyzicky zdatným, zkušeným a horami ošlehaným dobrodruhům. Měli za sebou úspěšné přechody mnoha evropských masivů. Tentokrát je však zlákala divoká, tehdy ještě téměř neprobádaná a tajuplná tvář Balkánu – vápencové pohoří Prokletije, známé jako Albánské Alpy, tyčící se na pomezí Albánie, Černé Hory a Kosova. Nikdo z nich netušil, že se z této cesty již nikdy nevrátí…

Jejich stopa definitivně zmizela v srpnu 2001. Ani po čtvrtstoletí úřady nenašly jejich těla, nikdo nebyl z únosu či vraždy oficiálně obviněn a pozůstalí stále neznají přesné okolnosti tragédie. Zmizení této trojice tak zůstává jedním z nejznámějších nevyjasněných případů pohřešovaných osob v české porevoluční historii. Z útržků svědectví místních obyvatel, soukromých pátracích akcí a policejních spisů se však postupně podařilo sestavit ucelený přehled indicií, které ukazují na to, že se trojice s největší pravděpodobností stala obětí kriminálního činu.

Na začátku celého příběhu stála nevinná lež, která jen měla uklidnit rodiče. Aby doma nevyvolávali zbytečnou paniku ze smělých plánů navštívit tehdy politicky i bezpečnostně nestabilní region Balkánu, namluvili všichni tři svým blízkým, že odjíždějí na klasický treking do rumunských Karpat. Skutečný cíl byl však mnohem divočejší a nebezpečnější. Albánie, pouhé dva roky po skončení krvavé války v Kosovu, byla tehdy místem, kde v těžko přístupných horách stále operovaly ozbrojené skupiny a kde víc než oficiální zákony platila krevní msta a klanová pravidla, která připomínala spíše afgánská kmenová území než Evropu.

Lenčin bratr Petr Tuček vzpomíná, že se mu sestra s plánem svěřila, ale pod podmínkou, že to nikomu neprozradí: „Hele, Péťo, pojedeme do Albánie, nechceš jet s námi? Nikomu to ale neříkej.“ On sám měl tehdy plnou hlavu vlastních plánů, takže se k výpravě nepřidal, nicméně sestře slíbil, že skutečný cíl jejich cesty nikomu neprozradí.

Lenka Tučková, studentka medicíny na Karlově univerzitě, která měla v říjnu nastoupit na studia v Německu, odjela 5. srpna 2001 autobusem z Prahy do Budapešti. Na nádraží ji tehdy doprovodil a naposledy objal její tatínek. V maďarské metropoli se Lenka setkala s bratry Pavelkovými a společně zamířili na jih. Dne 7. srpna 2001 společně překročili albánské hranice na přechodu Božaj, na pomezí Černé Hory a Albánie. Jejich dobrodružství mohlo začít…

Plán byl volný a dávali ho dohromady průběžně. Chtěli projít severní hory, na jihu navštívit Gjirokastër - rodné město komunistického diktátora Envera Hodži, podívat se do Krujë a vrátit se domů přes Řecko, Bulharsko a Rumunsko. Velká albánská města neměli v plánu, nelákal je hluk ani davy turistů. Táhla je divočina.

Lenka se měla kvůli odjezdu do Německa vrátit nejpozději 10. září, zatímco Michal s Janem tam plánovali zůstat asi o týden déle. Když se Lenka v domluveném termínu nevrátila domů, rodiče nejdříve doufali, že se jen zpozdila, kvůli nečekaným komplikacím na cestě nebo rozbitému telefonu. Dny plynuly.

17. září nahlásili její pohřešování na policii. Pavelkovi pak oznámili zmizení Jana a Michala 24. září, když se ani oni nedočkali jejich návratu. V tu chvíli ještě nikdo nevěděl, kudy přesně trojice v Albánii putovala a jejich plán cesty museli zpětně složitě rekonstruovat z útržků toho, co se jim podařilo zjistit.

Po nahlášení zmizení všichni očekávali masivní mezinárodní pátrací akci. Místo toho však narazili na neprostupnou hradbu byrokracie, neochoty a bagatelizování situace ze strany oficiálních institucí. Česká policie tehdy rodinám sdělila, že s jakýmikoliv kroky musejí počkat, dokud pohřešovaným studentům nevyprší platnost albánských víz, a to bylo až na konci září. Drahocenné týdny, kdy byla šance na nalezení živých studentů nejvyšší, protekly v administrativním tichu. Lenčin bratr Petr na toto období dodnes vzpomíná s hořkostí:

Rodiny psaly výzvy, obvolávaly ambasády, prosily. Na konci září oslovily albánskou policii, františkány v Bajzë i Misionářky milosrdenství Matky Terezy v Tiraně. Vznikl web ztracenivalbanii.cz. Případ se nakonec dostal až do médií. Do věci se zapojil i tehdejší prezident Václav Havel, který se snažil vyvíjet tlak na albánskou stranu. Přestože albánské úřady slíbily, že udělají maximum, veškerá snaha nakonec vyšuměla do prázdna. Příbuzní se tak ocitli v naprosto zoufalé situaci. Státní aparát selhal a rodiny zůstaly na řešení tragédie úplně samy.

Když se ukázalo, že oficiální místa nepomohou, rozhodly se zoufalé rodiny vzít situaci do svých rukou. Přes internet se zorganizovala parta dobrovolníků rozhodnutých vyrazit do Albánie na vlastní pěst.

V říjnu 2001 tak překročila albánské hranice výprava pod vedením Petra Kubáska, strýce obou zmizelých bratrů. Jeli ve čtyřech terénních vozech a vybaveni byli mimo jiné satelitním telefonem i horolezeckou výbavou.

Realita, která na české pátrače čekala, jasně demonstrovala, jak nebezpečný terén si trojice studentů pro svůj výlet zvolila. Hned na začátku cesty do hor byla výprava zastavena ozbrojenými hlídkami. Místní ozbrojenci Čechy důkladně podrobili výslechu a zjišťovali účel jejich cesty. Když jim dobrovolníci vysvětlili, že hledají ztracené kamarády, bylo jim oznámeno, že do oblasti, kam mají namířeno, je naprosto nemyslitelné a nebezpečné cestovat bez ozbrojeného doprovodu. Politické napětí a ozvěny nedávné války byly v zemi přítomné na každém kroku. Petr Kubásek první dojmy popisoval asi takto:

Expedice se přesto nevzdala. Češi začali pročesávat odlehlé horské oblasti, navštěvovat izolované komunity a vyptávat se místních obyvatel. Pátrání v terénu přineslo první a jediné hmatatelné stopy.

Jedna z nich vedla do horské vesnice Theth, kde trojice podle svědků trávila čas. Místní učitelka Mira, u níž byli studenti ubytováni, se tehdy vyptala svých žáků a ti výpravu nasměrovali do sousední osady Nderlysaj. Právě zdejší děti se nakonec ukázali jako nejlepší zdroj informací. Na rozdíl od dospělých, které svazoval strach a hradba mlčení, se nebáli mluvit. Po dlouhém vyptávání si jeden ze školáků vzpomněl na klíčový detail: před časem viděl dva mladíky a jednu dívku, jak bivakují v divočině u nedaleké horské říčky.

Místní chlapec jim pak přinesl kus zmačkaného papíru, na němž byla rukou Jana Pavelky napsaná jeho vlastní e-mailová adresa. Bylo to nezvratné potvrzení toho, že trojice studentů na tomto místě skutečně byla.

Podle pátračů toto zjištění definitivně vyvrátilo verze o tom, že by studenti nešťastně zabloudili a zahynuli v divočině vinou přírody. Vzhledem k jejich zkušenostem a faktu, že se nacházeli v blízkosti lidských obydlí, bylo zřejmé, že se po nich slehla zem za asistence někoho jiného. Bylo to jako tvrdit, že se zkušení turisté beze stopy ztratí uprostřed Jeseníků. Navíc i kdyby se některému z nich stala nějaká nehoda, zbývající dva by dozajista zavolali pomoc.

Další pátrání ale komplikovalo podivné chování místních, kteří skupinu opakovaně vodili na falešné stopy a čím více se čeští pátrači blížili k pravdě, tím častěji naráželi na neproniknutelnou zeď mlčení. Vesničané odmítali mluvit a z jejich chování byl cítit strach. Petr Kubásek popsal atmosféru v albánských komunitách velmi přímočaře:

Celé pátrání tak nakonec skončilo ve slepé uličce. Přestože čeští dobrovolníci nasadili vlastní životy a dokázali lokalizovat poslední známé místo pobytu studentů, kvůli hradbě mlčení, strachu místních obyvatel a absolutní nečinnosti albánských úřadů nebylo možné zjistit, kde přesně studenti, případně jejich těla skončili. Později, na konci roku 2009, sice albánská prokuratura pod tlakem médií případ formálně znovu otevřela a na informace vedoucí k vyjasnění osudu Čechů vypsala odměnu, ale ani to nepřineslo žádný reálný posun. Pátrání tak po letech vyšumělo do prázdna, bez nalezení ostatků či potrestání viníků.

Pokud byl samotný fakt zmizení v horách záhadný, událost zhruba o dva roky později vnesla do celého případu ještě větší zmatek a šok. V roce 2003 provedla britská policie rozsáhlý zátah proti ilegálním migrantům a organizovanému zločinu na území Velké Británie. Při prohlídkách a zatýkání albánských občanů policisté zabavili celou řadu falešných či cizích dokladů. Mezi těmito zabavenými předměty byl nalezen i originální, zcela pravý cestovní pas pohřešované Lenky Tučkové.

Jak se mohl pas studentky, která měla zmizet beze stopy v divokých albánských horách, ocitnout o dva roky později v rukou albánských kriminálníků v Londýně? Tento nález představoval drtivý důkaz, že trojice se nestala obětí nešťastné náhody. Jejich osobní věci a doklady byly odcizeny a staly se předmětem obchodu v rámci kriminálních sítí. Pas byl následně předán rodině a stal se důkazem toho, že za zmizením stojí lidský faktor.

V průběhu let se kolem zmizení českých studentů vyrojilo obrovské množství spekulací. Tou nejprominentnější se stal narativ o tzv. „lovcích orgánů“. Dozajista nebyl bezdůvodný, co se týče dobového kontextu. Již v roce 2009 zveřejnila bývalá hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii Carla del Ponte ve svých pamětech obvinění, podle nichž kosovští Albánci v době konfliktu v letech 1998–1999 unášeli a vraždili Srby a jejich orgány prodávali na černém trhu do zahraničí. Tyto operace probíhaly v nechvalně proslulém „Žlutém domě“ na severu Albánie. Srbský prokurátor pro válečné zločiny Vladimir Vukčević vzápětí prohlásil, že obětmi tohoto schématu se mohli stát i tři čeští turisté.

Teorie se šířila rychle a v kombinaci s faktem, že těla studentů nebyla nikdy nalezena, působila pro mnohé přesvědčivě. Literárně ji zpracoval spisovatel Josef H. Urban, jenž od roku 2016 opakovaně jezdil do Albánie a v osamělých vesnicích hledal pamětníky oné události. V románu Návrat do Valbone a navazujících Stínech Valbone vytvořil fikci zasazenou do skutečné krajiny případu.

Nicméně tato šokující teorie byla v průběhu oficiálních mezinárodních vyšetřování definitivně vyvrácena. Lékařští experti a kriminalisté poukázali na nezpochybnitelná fakta a biologické limity takových chirurgických zákroků. K transplantaci klíčových lidských orgánů je zapotřebí extrémně sterilní prostředí, špičkové přístrojové vybavení a především dokonale zvládnutá a rychlá logistika. Důležité orgány totiž po odebrání z těla dárce vydrží v konzervačním roztoku životaschopné pouze velmi krátkou dobu – například lidské srdce pouhé 4 až 5 hodin, plíce zhruba 5 až 6 hodin. Provádět takto sofistikované operace v primitivních podmínkách horských chatrčí v pohoří Prokletije, odkud nevedly ani zpevněné silnice a kde nefungovaly základní dodávky elektřiny, bylo medicínsky naprosto nerealizovatelné.

Kromě toho byly veškeré dostupné vzorky DNA a lékařské záznamy pohřešovaných Čechů v průběhu let detailně porovnávány se všemi nalezenými ostatky i indiciemi z vyšetřování mezinárodních tribunálů. Žádné podezření na spojitost českých studentů s obchodem s orgány se nikdy nepotvrdilo.

Pokud byla teorie o orgánech vyvrácena, co se tedy se studenty skutečně stalo? Odpověď je podle nezávislých badatelů, novinářů i některých místních obyvatel mnohem prostší, avšak neméně tragická. Vše nasvědčuje tomu, že se trojice stala obětí loupežného přepadení ze strany místních kriminálníků, které skončilo chladnokrevnou vraždou a ukrytím těl v některé z hlubokých vápencových propastí.

Při pátrání několikrát vyplulo na povrch jedno jméno - Micun Carku. Tento muž byl v regionu známý jako nebezpečný, agresivní psychopat a násilník, který se v kritickou dobu měl pohybovat v oblastech, kde byli Češi naposledy spatřeni. Podle neoficiálních svědectví se trojici nabídl jako průvodce, získal si jejich důvěru a následně je na odlehlém místě zlikvidoval kvůli penězům, oblečení a drahému turistickému vybavení.

O povaze tohoto člověka vypovídá to, co přišlo krátce po zmizení Čechů. Učitelka z Thethu, u níž trojice bydlela, byla záhy zavražděna. A byl to právě Micun Carku, jenž byl později dopaden a usvědčen z její vraždy. Šokujícím detailem na celém zločinu byl fakt, že zavražděná Mira byla jeho vlastní sestřenicí. Carku ji chladnokrevně zabil kvůli majetkovým sporům a naprosto malicherným rodinným neshodám.

Zatčení a usvědčení muže z vraždy vlastní příbuzné jen podtrhlo hypotézu českých pátračů. Pokud byl tento člověk schopen pro pár peněz zavraždit členku vlastní rodiny, životy tří cizinců pro něj neměly absolutně žádnou váhu. Všechna svědectví a logické souvislosti ukazují na to, že neblahý osud studentů má na svědomí právě tento brutální vrah, přestože se Carku k tomuto činu nikdy nepřiznal a přímé důkazy albánská policie nikdy nenašla.

Tragédie v albánských horách zanechala hluboké šrámy na obou rodinách. Nekonečné čekání a vědomí, že se pravdu možná nikdy nedozví, je všechny poznamenalo nevratným způsobem.

Paní Pavelková, matka Honzy a Michala, přišla v Albánii o oba své syny najednou. Ztráta jediných dětí ji uvrhla do celoživotního žalu a nikdy nedokázala přijmout fakt, že její synové jsou mrtví. Bez jasných důkazů o tom, co se v horách stalo, se s tragédií nelze vyrovnat. Zatímco pohřeb by znamenal alespoň bolestnou tečku a možnost se se svými syny rozloučit, v tomto případě zůstává rána už přes dvě dekády otevřená.

Také pro rodiče Lenky byla celá situace neskutečně těžkou ranou. Podle vzpomínek jejich syna Petra měli s Lenkou skvělý vztah a byli ti nejlepší rodiče, ale tragédie je jako partnery nesblížila a každý se s ní vyrovnával po svém.

Doba se změnila. Dnešní Albánie prožívá masivní turistický boom. Stala se moderní, vyhledávanou destinací pro cestovatele z celé Evropy, kteří v ní vidí neprobádaný klenot a nádhernou a divokou přírodu. Do pohoří Prokletije dnes proudí tisíce turistů a staví se tam horské chaty a značené trasy.

Pro Petra Tučka, který jako jediný z rodiny zůstal, je tento kontrast nesmírně zvláštní a bolestný. Snaží se na tragický příběh své sestry neustále upozorňovat, aby se na ni a na bratry Pavelkovy nezapomnělo. V září 2021, přesně dvacet let po jejich zmizení, byla za spolupráce radnice a pozůstalých na venkovní stěně evangelického kostela U Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích odhalena pamětní deska. Lenka do tohoto kostela chodila s maminkou.

Michalovi, Janovi a Lence by dnes bylo kolem osmačtyřiceti let. Možná by měli vlastní rodiny, možná by do hor jezdili dodnes. To se už nikdy nedozvíme. A přestože pravda o jejich konci pravděpodobně navždy zůstane skryta v albánských horách, to nejmenší, co pro ně i jejich blízké můžeme udělat, je věnovat jim tichou vzpomínku.

Upozornění: Text byl sestaven výhradně z veřejně dostupných zdrojů a publikovaných rozhovorů. Za případné nepřesnosti vůči reálným faktům se předem omlouvám. Vzhledem k citlivosti celého tématu zůstane diskuze pod tímto textem uzavřena. Děkuji za pochopení.