„Živí se odtud nedostanete!“ Černí baroni bez mýtů a hlášek: Jak vypadalo skutečné peklo u PTP?

Za strohými statistikami a vojenskými zkratkami se totiž skrývají konkrétní, hluboce tragické příběhy mužů, které režim ze dne na den přeměnil v novodobé otroky.

Jedním z nich byl Vladimír Sekanina, který si na svůj první den u Pomocného technického praporu pamatoval po celý zbytek života. Od nadporučíka Řehořka si na přivítanou tehdy vyslechl slova plná vulgarit, doprovázená cynickým ujištěním, že z tohoto místa nikdo z nich živý neodejde. Sekaninův prohřešek spočíval v tom, že byl synem velkostatkáře a zúčastnil se studentské protikomunistické manifestace. Tehdejšímu režimu to bohatě stačilo k tomu, aby mladého muže sice neposlal přímo do vězení, ale zařadil ho do armády, která s ním však jako s vojákem vůbec nepočítala. Od roku 1950 do roku 1954 postihl podobný osud dalších šedesát tisíc Čechoslováků, jejichž životní dráhy byly násilně přerušeny kádrovým cejchem.

Podle sovětského vzoru „kde zítra již znamená včera“ jel budovatelský socialismus na plné obrátky i v Gottwaldovském Československu. Brzy ale narazil na velmi nepříjemný hospodářský problém. Chybějící pracovní síly. Přesněji řečeno, dramaticky se nedostávalo dělníků, kteří by byli ochotni dobrovolně fárat v uranových a uhelných dolech, stavět vojenské objekty nebo dřít na nejnáročnějších průmyslových stavbách. Tyto úkoly běžné civilní podniky často odmítaly kvůli extrémní rizikovosti nebo naprosto šibeničním termínům tehdejších „pětiletek“. Komunistické vedení se proto rozhodlo najít řešení skrze armádní struktury.

Pomocné technické prapory (PTP) vznikly 1. září roku 1950 jako zvláštní vojenské oddíly určené pro takzvaně „politicky nespolehlivé“, kteří v tehdejších kádrových posudcích dostávali označení v podobě klasifikace E. Oficiální proklamace sice hovořily o převýchově prací, drsnou pravdou však zůstával prostý fakt, že režim zkrátka potřeboval levnou pracovní sílu na ty nejhorší otrocké práce. Tyto útvary Československé lidové armády sloužily jako rafinovaný systém pro internaci nepohodlných osob, který přitom postrádal jakoukoli oporu v tehdejších zákonech i v mezinárodním právu. Celý mechanismus se tak neobtěžoval ani s předstíráním vlastní legality.

Hlavním architektem této bezprávní konstrukce se stal ministr národní obrany Alexej Čepička, zeť Klementa Gottwalda a jeden z nejtvrdších stalinistů v tehdejším vedení komunistické strany. Čepička v tomto projektu zúročil své předchozí zkušenosti z čela ministerstva spravedlnosti, kde se osobně podílel na zakládání táborů nucených prací pro skutečné i domnělé politické odpůrce. Nově vytvořené prapory se staly v podstatě obdobným táborovým systémem, pouze oblečeným do vojenských uniforem, kde branný zákon sloužil jako právní zástěrka a přísná vojenská struktura jako dokonalý nástroj kontroly a poslušnosti.

Zkratka PTP brzy pronikla do hovorové češtiny a s nimi i přezdívka, která přetrvala celá desetiletí. Označení Černí baroni pak vzniklo podle černých výložek na uniformách, které postrádaly jakékoli označení hodnosti. Armáda je považovala za podřadné vojáky, jakési podlidi a tyto tmavé látkové pásky na ramenech jasně symbolizovaly jejich specifické postavení. V armádní hierarchii znamenaly status věčných vojínů bez jakékoli naděje na povýšení a bez práva vzít do ruky zbraň.

Do těchto jednotek režim systematicky posílal lidi, které považoval za třídní nepřátele. V jednom útvaru se tak vedle sebe ocitali bývalí katoličtí kněží, akademicky vzdělaní intelektuálové, synové živnostníků, velkostatkáři nebo někdejší majitelé městských činžovních domů. Podle tehdejších měřítek stačilo vlastnit nemovitost s teoretickým výnosem přesahujícím deset tisíc korun měsíčně a dotyčný byl okamžitě zařazen na černou listinu, přičemž tento kádrový škraloup automaticky přecházel i na jeho děti.

Administrativní mašinerie, která rozhodovala o lidských osudech, pracovala s děsivou přímočarostí. Vojenské správy přidělovaly onu nepopulární klasifikaci E na základě strohých hlášení z místních národních výborů v obcích a městech. K celoživotnímu cejchu stačil drobný odpor rodičů proti kolektivizaci zemědělství, vzdálený příbuzný v emigraci nebo jen upřímné náboženské přesvědčení. Odvedenec pak putoval k technickým praporům bez ohledu na to, zda byl fyzicky zdatný, nebo měl vážné zdravotní potíže.

To byl i případ mladého studenta Václava Procházky z Horoměřic. Jeho otec, předseda místní organizace národně sociální strany, se po roce 1948 stal obětí vykonstruovaného politického procesu. Když mladý Václav kvůli špatnému kádrovému posudku přišel o možnost studovat vysněnou školu, s obtížemi se dostal alespoň na zemědělskou technickou školu v Kadani. Jenže totalitní systém ho nenechal ani dostudovat. Pouhý měsíc před maturitou obdržel povolávací rozkaz a v říjnu 1952 musel nastoupit k PTP. Místo závěrečných zkoušek ho v Děčíně čekal drsný výcvik, kde mu velitelé hned v prvních dnech otevřeně vysvětlili, že jako syn politického nepřítele je pro společnost pouhým odpadem, který musí projít tvrdou převýchovou.

Věk navíc brzy přestal být jakoukoli překážkou. Když v roce 1951 vydal ministr Čepička rozkaz k povolání politicky nespolehlivých osob na mimořádné vojenské cvičení, síť se roztáhla na muže od sedmnácti až do šedesáti let. Přestože branný zákon omezoval délku takového cvičení na maximálně 10 týdnů, režim tyto lidi držel v pracovním procesu i déle než dva roky, čímž otevřeně pošlapával i své vlastní předpisy. Prapory se dělily na lehké a těžké, kdy ty první znamenaly úmornou práci na stavbách a ty druhé hlubinnou těžbu v uhelných a uranových dolech. Pro samotné odvedence byl však rozdíl často jen v tom, jak rychle jejich tělo podlehlo naprostému fyzickému vyčerpání.

Denní rytmus v táborech byl naprogramován tak, aby v něm nezůstal prostor na nic jiného než těžkou dřinu a totální únavu. Časový harmonogram byl rozepsán na minuty. Vzpomínky dalšího z pamětníků, Otty Brádlera, tehdy vyučeného elektrikáře z Jizerských hor, vykreslují tuto ubíjející rutinu velmi plasticky. Otto, který měl česko-německý původ a jehož bratr musel za války nuceně narukovat do wehrmachtu, se po svém odvodu v roce 1951 ocitl v kasárnách v Komárně. Tam ho hned na úvod ostříhali dohola a oblékli do staré uniformy po německé armádě.

„Denní režim nám rozplánovali na minutu a nebyla v něm ani chvilka volna. Od šesti do čtrnácti hodin jsme dřeli na stavbě nebo kopali základy,“ vzpomínal později Otto Brádler, který za dobu své služby prošel štacemi v Jihlavě, Lešanech a Hradci Králové. Po úmorné fyzické práci je na rotě čekalo precizní čištění bot i oděvů a teprve poté odchod na jídlo. Celé odpoledne pak vyplňovalo neustálé politické školení nebo pochodový výcvik – samozřejmě bez zbraní. Odpočinek neexistoval ani o víkendech, protože tehdy byly pracovní soboty běžnou realitou a neděle často padly na nucené brigády, jako bylo vykládání těžkých železničních vagónů. Možnost opustit areál na krátkou vycházku byla přísně podmíněna stoprocentním splněním norem, které však velitelé schválně šroubovali do nesmyslných výšin.

Ubytovací podmínky v táborech byly katastrofální a ponižující. Pétépáci často žili v provizorních, špatně izolovaných dřevěných barácích. V mnoha z nich chybělo základní hygienické zázemí, tekoucí voda nebo splachovací toalety, zato v nich masivně bujely vši. Otto Brádler zažil během své služby v takto nuzném prostředí dokonce nebezpečnou epidemii paratyfu. Přístup velitelů k nemocným dobře demonstruje tehdejší absolutní neúctu k lidskému životu. Nemocné vojáky nikdo neposlal do skutečné nemocnice k odbornému ošetření. Pouze je izolovali do provizorní karantény, aby nákaza neochromila zbytek jednotky. Velitele nezajímalo zdraví podřízených, trápil je výhradně výpadek pracovní síly a nesplněné plány, kvůli kterým přicházeli o své vysoké finanční prémie.

Mladého duchovního Pavla Konzala odvedli k PTP do Komárna hned 2. září 1950. Celé dvě roty z devíti tvořili jen kněží. „Veleli nám tam maďarští důstojníci. Nejdříve jsme se učili pochodovat, v nesnesitelných vedrech oblečení v kabátech.“ Po přísaze jeho „farářskou rotu“ převeleli na rekonstrukci kasáren do Podbořan.

„Od ostatních vojáků nás odděloval ostnatý drát a do jídelny jsme směli, až když odešel poslední voják,“ popsal Konzal drsné poměry. „Bydleli jsme v baráku o čtyřech místnostech, kam se muselo vejít 150 lidí. Spali jsme na palandách ve třech patrech, nebyla tam umývárna ani toalety. Budovali jsme je za pochodu.“

Po práci následovalo politické školení. Instruktoři s nízkou inteligencí ale nedokázali učební materiály ani pořádně přečíst, a tak je raději přenechali jednomu z kněžích. „Jenže ten nás učil něco jiného. Naši nadřízení byli totiž slovenští Maďaři a nerozuměli ničemu z toho, co nám kněz říkal,“ dodal pamětník.

BOZP v tomto systému v podstatě neexistovaly. Státní orgány ani armádní velení nezajímalo, v jak nebezpečných podmínkách lidé pracují. Tragické důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen během roku 1952 úřady oficiálně zaevidovaly 40 mrtvých vojáků, přes 500 těžkých úrazů a téměř 3000 lehčích zranění. Nejhorší bilanci vykazovaly ostravsko-karvinské černouhelné šachty.

Tuto krutou daň zaplatil svým zdravím i mladý Bohumil Řehák. Jako syn hrdého „kulaka“, který odmítl odevzdat půdu do nově zakládaného JZD, byl v roce 1951 okamžitě odveden k PTP do dolů v Karviné. Práce v extrémně prašném prostředí, bez jakýchkoli ochranných pomůcek, v neustálém vlhku a tmě, mu způsobila těžké a doživotní poškození zraku. Když se konečně vrátil z vojny domů, zjistil, že komunistická perzekuce jeho rodiny teprve vrcholí. Otce ve vykonstruovaném procesu poslali do uranových dolů v Jáchymově a Bohumila s jeho matkou úřady násilně vystěhovaly na Českolipsko se striktním zákazem návratu do rodného okresu.

Dochované kádrové posudky, do kterých mohli postižení muži nahlédnout až po mnoha letech, detailně ilustrují absurdní myšlení tehdejší éry. Vladimír Sekanina po čase objevil hodnocení jednoho ze svých blízkých přátel, kde stálo napsáno, že dotyčný je sice v kolektivu oblíbený a pracuje velmi svědomitě, avšak vykazuje vysokou inteligenci, což znamená, že by v budoucnu mohl rafinovaně škodit lidově demokratickému zřízení. Vzdělání, bystrá mysl a inteligence byly pro režim největším bezpečnostním rizikem.

Celý tento fenomén se hluboko vryl do české kulturní paměti především díky literárnímu dílu Miloslava Švandrlíka - Černí Baroni aneb válčili jsme za Čepičky (upomínka na ministra Čepičku).To sice osudy vojáků nesmírně zpopularizovalo, ale zároveň je v očích veřejnosti výrazně posunulo směrem ke komedii, takže pod vrstvou smíchu nakonec zmizela skutečná lidská tragédie.

Miloslav Švandrlík vydal svůj slavný román poprvé v roce 1969. Kniha zaznamenala okamžitý úspěch a po revoluci v roce 1989 se stala doslova celonárodním hitem. Autor pojal téma ve své nejlepší tradici švejkovského humoru. Velitelé jsou blbci, vojáci vynalézaví, situace absurdní, a nakonec z toho všeho vyzývavě čiší česká schopnost přežít to, co se přežít nedá, ideálně s úsměvem na rtech. Jenže tyto komické historky představovaly jen velmi tenkou slupku, pod níž se ve skutečnosti skrývaly zničené osudy a rodinná neštěstí.

Hlavní háček spočíval v tom, že sám Švandrlík u klasických útvarů PTP nikdy nesloužil. Nastoupil na vojnu až v době, kdy tyto jednotky vystřídaly takzvané Technické prapory (TP), v nichž sice stále panoval politický dohled, ale životní podmínky i chování důstojníků již byly nesrovnatelně mírnější. Satirický román tak vytvořil idealizovaný obraz, který spisovatel v podstatě přenesl z klidnější doby zpět do padesátých let, kdy šlo doslova o holý život.

Stejnojmenný film Zdeňka Sirového z roku 1992, s Pavlem Landovským v roli majora Halušky zvaného Terazky a Miroslavem Donutilem jako politrukem Troníkem, byl kasovním trhákem. Filmové hlášky okamžitě zlidověly a diváci si oblíbili postavy důstojníků, kteří spíše než kruté mučitele připomínali popletené figurky. Herec Pavel Landovský, který sám prožil normalizaci jako signatář Charty 77 a člověk pronásledovaný StB, do role velitele praporu vložil cosi víc než herecký výkon, jakési tělesně porozumění toho, jak nebezpečná může být moc spojená s naprostou lidskou hloupostí. Sám režisér Sirový přitom u PTP skutečně sloužil, avšak na rozdíl od svého bratra, který byl zařazen do nebezpečných důlních jednotek, měl štěstí a putoval k méně rizikovým stavebním oddílům. I proto někteří herci, například Václav Vydra či Jiří Schmitzer, během natáčení prosazovali, aby film vyzněl mnohem vážněji a více reflektoval skutečné utrpení vojáků.

Umělecké zpracování této kapitoly našich dějin vyvolává otázku, co se stane s historickým vědomím národa, když se jeho nejtěžší traumata rozpustí v dobré zábavě. Černí baroni splnili důležitou roli v tom, že přiblížili existenci nápravných vojenských táborů milionům lidí, kteří by jinak suchá data v učebnicích dějepisu nejspíš ignorovali. Smích pomohl lidem vyrovnat se s minulostí, což bylo v postkomunistickém období nesmírně osvobozující.

Tento druh humoru však má i svou stinnou stránku, protože odklání pozornost od temné reality. Drsný život v uranových revírech, kde lidé pracovali bez jakýchkoli ochranných pomůcek proti radiaci, každodenní smrtelná rizika v závalech a podlomené zdraví kvůli honbě za plněním plánu se zkrátka do veselých filmových dialogů nevejdou. Podle mezinárodních úmluv má přitom voják bránit svou vlast, nikoli nuceně otročit na stavbách či v podzemí. Filmový voják si vždy dokáže poradit a zachová si veselou mysl, ale skutečný příslušník PTP se z dolů vracel s nevyléčitelnou nemocí plic, jako tělesně postižený invalida, nebo v tom horším případě v rakvi. Tyto dvě podoby historie existovaly vedle sebe, avšak v povědomí moderní společnosti zvítězila ta méně bolestivá.

Činnost původních PTP byla oficiálně ukončena v květnu roku 1954. Nahradily je nové Technické prapory, které sice převzaly část původních úkolů i lidovou přezdívku, ale přinesly s sebou snesitelnější režim. Změnu kurzu si vynutilo celkové politické uvolnění v sovětském bloku, které nastalo po úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953. Režim si uvědomil, že takto brutální forma vykořisťování vlastních občanů v uniformách je dlouhodobě neudržitelná a mezinárodně neobhajitelná.

Částečného uznání a morálního zadostiučinění se bývalí příslušníci PTP dočkali až po listopadu 1989. Na základě nových zákonů o mimosoudních rehabilitacích stát uznal protiprávnost jejich věznění v armádních táborech a přiznal jim i finanční odškodnění. Později získaly nárok na drobný příplatek k důchodu také vdovy po těchto černých baronech . Finanční kompenzace však měla spíše symbolický charakter, neboť částka kolem šesti set korun za každý měsíc strávený na nucených pracích nemohla nijak vyvážit ztracené mládí a zničené zdraví z jáchymovských či ostravských šachet.

Pamětníci si po revoluci založili vlastní organizaci, která po celá devadesátá léta aktivně připomínala pravdivou historii těchto jednotek a bojovala za práva svých členů. Jedním z aktivních hradeckých funkcionářů byl právě i Otto Brádler. Neúprosný čas se však zastavit nenechal. V roce 2017 musel být celostátní svaz definitivně rozpuštěn, protože většina jeho členů mezitím zemřela nebo jim pokročilý věk a vážný zdravotní stav nedovolovaly v činnosti pokračovat. S jejich postupným odchodem – Otto Brádler zemřel v roce 2024, Bohumil Řehák v roce 2023 – se definitivně uzavřela jedna přímá linie osobního svědectví.

Příběh černých baronů tak zůstává trpkou vzpomínkou na to, jak dokáže totalitní stát cynicky propojit politickou šikanu s ekonomickým prospěchem. Komunistický režim jednoduše vzal své ideologické odpůrce, zavřel je do dolů, dal jim do ruky lopaty a celý tento proces nazval plněním ústavní branné povinnosti. Je to zároveň zrcadlo nastavené naší vlastní kultuře, která se dodnes rozhoduje, zda bude na tuto epochu vzpomínat s lehkým úsměvem u televizních obrazovek, nebo s hlubokou úctou k lidem, kteří tímto peklem museli projít.

Hlášky filmových hrdinů dnes zná téměř každý, ale přesná čísla zmařených životů a skutečné příběhy statečnosti z padesátých let by neměly zůstat zapomenuty. Pro zdravou paměť národa je totiž nezbytné znát a ctít obojí.

Zdroje: