Článek
Začnu s lehkou nostalgií a oblíbeným heslem starší generace: „To za nás (ne)bývalo…“
Ano, i já pamatuji doby, kdy měla dětská narozeninová oslava svou jednoduchou a všem srozumitelnou choreografii. V obýváku se rozložil jídelní stůl, na něj se postavila mísa s chlebíčky a jednohubkami a vedle ní miska slaných tyčinek nebo arašídových křupek. Uprostřed trůnil piškotový dort od babičky s ovocem a želatinou, ozdobený levnými svíčkami, které zásadně nešly napoprvé sfouknout. Do skleniček se nalily Rychlé špunty, případně se vystačilo s obyčejnou malinovkou.
Pronesl se přípitek, oslavenec na pátý pokus sfoukl svíčky, děti se nacpaly chlebíčky a pak se na dvě hodiny zavřely do pokojíčku, kde si hrály s tím, co zrovna bylo po ruce. Nikdo jim nepřipravoval program, nikdo je neorganizoval a nikdo neměl potřebu každých deset minut kontrolovat, jestli se náhodou nezačínají nudit. Dospělí mezitím seděli v kuchyni u kávy, připili si slivovičkou na zdraví potomka a v klidu probírali život.
Náklady? Pár stovek za suroviny. Stres minimální, spokojenost všech zúčastněných, alespoň podle vzpomínek, stoprocentní.
Na konci oslavy si děti odnesly pár bonbonů, rodiče uklidili drobky ze stolu a vysáli koberec. Hotovo. Nikdo neřešil, jestli měl každý host personalizovaný dáreček na rozloučenou, jestli výzdoba ladila do posledního detailu nebo jestli se podařilo zachytit dostatek spontánních okamžiků na Instagram. Oslava prostě proběhla. A světe, div se, děti z ní odcházely spokojené i bez profesionální animace a fotokoutku.
Samozřejmě, trochu si minulost idealizuji. Ani tehdy nebyly všechny oslavy idylické, ne každé dítě mělo plný obývák kamarádů a ne každá maminka si užívala přípravy s úsměvem. Ale jedno se zdá být jisté: narozeniny tehdy nebyly malým rodinným projektem s několikatisícovým rozpočtem, detailním harmonogramem a logistickou přípravou hodnou firemního teambuildingu. Byly zkrátka narozeninami.
A právě tady se nabízí otázka: Kdy se z obyčejné dětské radosti stala další disciplína rodičovského výkonu? A kdo vlastně rozhodl, že dort, pár kamarádů a odpoledne plné her už dnes nestačí?
Střih do současnosti
A teď si přiznejme, že zdaleka nejde jen o výstřelky zbohatlíků. I v docela obyčejných rodinách se dnes dětské narozeniny plánují s několikatýdenním předstihem, rozpočtem menší víkendové dovolené a logistikou, která dokáže rodiče spolehlivě přivést na pokraj nervového zhroucení.
Vítejte v éře dětských oslav, kde už dávno nestačí, že se dítě dobře baví a má radost. Stejně důležité je, jak celá akce vypadá na fotografiích, co na ni řeknou ostatní rodiče a a jestli bude dostatečně reprezentativní pro sociální sítě, zkrátka aby bylo na první pohled vidět, kdo v téhle rodičovské lize hraje o titul. Protože přece musíme ukázat, že jsme pro své děti udělali maximum. Jinak bychom snad ani nemohli sami sebe považovat za dost dobré rodiče.
Balonková brána, sladký bar a dort za tisíce
Z obyčejného rodinného odpoledne se stala pečlivě režírovaná událost. Dnes už se málokdy rodiče zavděčí obyčejnou bábovku a pár balónky z pytlíku. Na řadu přichází tematická výzdoba podle aktuálně populární pohádky. Od talířků, kelímků a ubrousků až po obří fóliové číslice a balonkovou bránu, která zabere půl místnosti.
Ani pozvánka už dávno není jen kusem papíru s namalovaným sluníčkem. Je to graficky vyladěný leták s jasně stanoveným tématem, datem, časem, místem konání a někdy dokonce i doporučeným barevným laděním oblečení hostů. Protože co by to bylo za oslavu v safari stylu, kdyby vám na společné fotografii svítila sousedovic Anežka v neonově růžových šatech, že?
Na takových oslavách rovnou zapomeňte na mísu chlebíčků a slané tyčinky. Pche! Dnešní narozeninové menu často zahrnuje mini burgery, kuřecí nugetky, pizzu nakrájenou na malé trojúhelníčky, ovocné špízy, barevné cupcakes a samozřejmě sladký bar, kde se to hemží lízátky, bonbony, marshmallows a a makronkami v dokonale sladěných barvách. Nechybí ani tématicky zdobené sušenky, které vypadají tak dokonale, že je skoro škoda je sníst. A uprostřed toho všeho trůní dvoupatrový dort z vyhlášené cukrárny, který stojí víc než víkendový pobyt v penzionu. Dort, do kterého oslavenec dvakrát dloubne vidličkou, rozpatlá trochu fondánu po ubruse a vzápětí odběhne pryč, protože ho mnohem víc zajímá prázdná krabice, ve které dort přivezli.
Jenže tím přípravy nekončí. Stále častěji se totiž mění i samotné místo konání. Obývák už není dost velký, zahrada není dostatečně vybavená a dětský pokoj neposkytuje potřebný prostor pro všechny plánované atrakce. Oslavy se proto přesouvají do pronajatých dětských heren, zábavních center nebo speciálně připravených prostor, kde je všechno od výzdoby přes občerstvení až po úklid součástí jednoho balíčku. Pokud se přece jen slaví doma, na zahradě nesmí chybět skákací hrad, případně se objedná další atrakce, která zajistí, že se děti ani na chvíli nebudou mít čas nudit.
Takže na řadu přichází pečlivě plánovaný program. Profesionální animátor v kostýmu oblíbené pohádkové postavy, kouzelník, soutěže, malování na obličej nebo tematická dobrodružná hra. Všechno má svůj čas, pořadí a pokud možno i předem připravený scénář. Nuda je prakticky zakázaná a spontánní dětská hra se stává něčím, co je potřeba nahradit organizovanou zábavou. Jako bychom postupně ztratili důvěru v to, že se děti dokážou zabavit samy.
Rodiče mezitím pobíhají s telefonem v ruce, obsluhují, organizují, fotí a kontrolují, jestli všechno probíhá podle plánu. Místo aby si oslavu užili společně s dětmi, stávají se produkčními, fotografy a koordinátory vlastní rodinné akce. A večer konečně padnou na gauč s pocitem, že to celé „klaplo“. Tedy až na účet, který je o několik tisíc lehčí a vyčerpanou nervovou soustavou, která by si zasloužila vlastní narozeninovou oslavu.
Dárková spirála: Nepsaná směnka v hračkářství
Ten pravý společenský tlak ale nekončí u výzdoby, občerstvení ani pronajatých heren. Jeho další kapitola přichází ve chvíli, kdy se začnou rozbalovat dárky.
Dříve kamarád ze školky nebo rodinní známí přinesli omalovánky, fixy, knížku nebo čokoládu za pár korun. Dítě mělo radost, rodiče poděkovali a nikdo neměl potřebu zkoumat cenovku. Dnes se ale dárková laťka nenápadně posunula o několik pater výš. Drahé stavebnice, interaktivní hračky, poukázky nebo dárkové sady za vyšší stovky až tisíce korun. A právě tady se roztáčí neúprosná dárková spirála.
Jakmile vaše dítě dostane od kamaráda ze školky drahý dárek, jako by se tím automaticky zvýšil i váš závazek vůči jeho dárci, respektive k jeho rodičům. Se splatností při nejbližších narozeninách. Za dva měsíce má totiž oslavu on, a vy najednou stojíte v hračkářství, potíte se u regálu a přepočítáváte rozpočet. Nemůžete přece přijít s drobností za sto korun, když oni vašemu dítěti věnovali obří krabici Lega. Co by si pomysleli? Že jste lakomci? Že si jejich dítěte nevážíte? Nebo snad že na dětech šetříte?
A tak k čokoládě přihazujete do košíku ještě jednu stavebnici, případně sáhnete po dražší variantě, protože přece nechcete být tím, kdo kazí zavedený standard. Vždyť se to jednou vrátí. Jenže právě v tom je ten háček. Z narozeninového dárku se pomalu stává položka v nepsaném účetnictví rodičovských vztahů.
Nikoho přitom nezajímá, jaká je zrovna vaše finanční situace. Nikdo neví, že vám tento měsíc přišlo vyúčtování za energie, že potřebujete koupit dětem nové zimní boty nebo že zkrátka počítáte každou korunu, abyste vyšli do další výplaty. A hlavně, nikomu do toho vlastně nic není. Přesto se člověk často nechá zatlačit do situace, kdy utrácí peníze, které by mnohem raději použil na něco úplně jiného.
Tlak okolí je tichý, ale neúprosný. A tak se z milého gesta stává povinná splátka v nekonečném kolotoči, kde si dospělí navzájem kupují drahé věci, o které si děti často ani neřekly – a které za dva týdny pravděpodobně skončí zapadlé v rohu pokoje.
A aby toho nebylo málo, rozmohla se u nás další narozeninová disciplína: dárkové taštičky pro malé hosty na cestu domů. Dříve se dětem zabalil kousek dortu, případně rodině pár chlebíčků do ubrousku, a bylo hotovo. Dnes každý malý návštěvník odchází s vlastním balíčkem, ve kterém najde sladkosti, samolepky, bublifuk a nějakou drobnou hračku. To vše jako poděkování za to, že přijal pozvání a přišel oslavenci popřát.
Jinými slovy, abyste mohli přijít na cizí oslavu, musíte přinést hodnotný dárek. A aby si hostitel udržel tvář, musí vám za to dát zase něco na cestu domů. Vzájemné obdarovávání tak dostává další rozměr. No řekněte sami, není to už ale tak trochu bizár?
Strach, aby naše dítě nestálo stranou
Proč to vlastně děláme, když u toho většina z nás v duchu skřípe zuby? Odpověď je možná jednodušší, než bychom čekali. Strach a neustálé srovnávání.
Žijeme v době, kdy máme prakticky nepřetržitý přístup do obýváků, zahrad i dětských pokojů ostatních. Stačí otevřít sociální sítě a během několika minut na nás vyskočí fotografie dokonalých oslav sousedů, kolegů i spolužaček ze základky. Barevné dekorace, obří dorty, šťastné děti, hromady dárků a fotografie, na kterých všechno vypadá naprosto dokonale. Jenže vidíme pouze výsledek, nikoli týdny příprav, tisíce utracených korun nebo rodiče, kteří po odchodu posledního hosta vyčerpáním sotva dojdou do postele.
A v hlavě rodiče se mezitím začne ozývat nepříjemný červíček pochybností: Nebude si moje dítě připadat odstrčené, když to u nás bude obyčejnější? Nebudou se mu ve školce nebo ve škole smát, že nemělo dort s oblíbeným postavičkou nebo oslavu v herně? Nebude mít pocit, že jsme mu nedopřáli něco, co ostatní považují za samozřejmost?
A právě tady začíná být situace komplikovaná. Protože už nejde jen o naše peníze, čas nebo pohodlí. Jde o děti, které nechceme vystavit pocitu, že jsou méněcenné, že někam nepatří nebo že jejich narozeniny nestojí za řeč. Nechceme, aby byly jediné, které nemají co vyprávět spolužákům, nebo aby se cítily ochuzené ve srovnání s ostatními.
A tak se přizpůsobujeme. Nechceme být za rodiče, kteří kazí partu, neumějí držet krok nebo svým dětem něco odpírají. Raději zatneme zuby, sáhneme do úspor a objednáme další atrakci, dražší dort nebo výzdobu, kterou jsme ještě před pár lety považovali za naprostý luxus. A přitom si možná ani neuvědomujeme, že se postupně dostáváme do pasti, ze které není snadné vystoupit.
Je v tom totiž jeden docela nepříjemný paradox. Chceme dětem dopřát krásné vzpomínky, ale sami se stresujeme tím, jestli jsme udělali dost. Chceme, aby měly radost, ale sami se stresujeme tím, jestli jsme udělali dost. Chceme, aby zapadly mezi ostatní, a přitom možná sami pomáháme vytvářet standard, který bude příště zase o něco náročnější splnit.
Co si z toho vlastně pamatují děti?
Největší ironií je, že děti vůbec neřeší to, kvůli čemu my dospělí máme vrásky na čele. Pětiletému dítěti je jedno, jestli kelímky ladí s ubrousky, jestli byl dort za dva tisíce, nebo jestli dorazil animátor v kostýmu Spidermana. Důležití jsou kamarádi a radost z jedné vysněné hračky. Až vyrostou, nebudou vzpomínat na rozpočet oslavy ani barvu balonků. Vybaví si honičku po zahradě, rozbitou vázu a smích. Tedy přesně to, co nestojí ani korunu.
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že dětem nemáme dopřávat originální oslavy, že se máme vzdát všeho hezkého nebo že každá koruna utracená za narozeninovou výzdobu je vyhozená. Pokud někoho baví připravovat tématické dekorace, péct dorty nebo pořádat velkolepé oslavy, je to jeho věc. Problém nastává ve chvíli, kdy už to neděláme proto, že chceme, ale proto, že máme pocit, že musíme. Kdy se z radosti stává povinnost, z dárku závazek a z narozenin další položka v rodinném rozpočtu, která nám nedá spát.
Pár slov na závěr
Možná bychom si měli občas připomenout, že dítě nepotřebuje grandiózní oslavu s produkcí hodnou televizní show, aby vědělo, že je milované. Protože ty nejlepší dětské vzpomínky se nedají koupit ani naaranžovat pro dokonalou fotografii. Vznikají tam, kde je smích, kamarádi, trochu toho povoleného nepořádku a rodiče, kteří si oslavu dokážou užít společně s dětmi, místo aby v duchu počítali, na kolik je tahle sranda vyšla. A že obyčejná oslava rozhodně neznamená obyčejné dětství.
Děkuji za případnou podporu, děkuji že mě čtete. Vaše Elvira
Zdroje: vlastní text
https://assets-global.website-files.com/61c4debfe6329744f06c60e1/65d4ff486bd78a042b1182f2_Evites_Annual_Party_Report.pdf





