Článek
Žijeme v úžasné době. Zatímco naši zákonodárci v Poslanecké sněmovně po večerech těžce přemýšlejí, zda si k už tak chudým platům od ledna přihodí pár dalších tisícovek, sociální systém myslí i na nás, obyčejné smrtelníky ze vzdálených regionů. Trhněte si ploutví plebs! aneb jak zpívá Jarda Nohaviců, Praha je daleko a Pánbůh vysoko, je to tak. Nejlepší absurdity dnes píše sám stát a doručuje je v úředních psaníčkách přímo do vaší emailové schránky.
Dovolte mi vyprávět můj čerstvý příběh o tom, jak jsem se stala hrdou příjemkyní slavné Superdávky.
Matematika podle úředního šimla: 0 Kč = 4 000 Kč
Jsem jenom jedna z mnoha dalších tisíců. Máma samoživitelka z Ostravska. Nemám doma schovaného žádného tajného boyfrienda, který by mě dotoval, regulérně si to celé jedu sólo už 13 let. Pracuji na plný úvazek, žádné válení se na gauči. Platím daně, odvody, pojištění. Domů měsíčně donesu necelých 30 000 Kč čistého. Na Ostravu vlastně super peníze. K tomu mám doma šestnáctiletého puberťáka. Každý, kdo má doma dospívajícího středoškoláka, ví, že v tomto věku děti nejí, ale vysávají ledničku i se šňůrou ze zdi, nohy jim rostou před očima a náklady na školu rozhodně nepokryje dobré slovo a úsměv.
Naše reálná finanční rovnice vypadá následovně:
1. Příjem z práce: cca 30 000 Kč
2. Skutečné náklady na bydlení: 15 000 Kč (přesně polovina výplaty je pryč, ještě než vůbec koupím první rohlík)
3. Alimenty od otce: Soudem přiznané 4 000 Kč.
A teď přichází první magický trik státní správy! Otec dítěte od loňského roku nekomunikuje, neplatí a alimenty nepřicházejí. Reálně od něj máme kulaté nic. Nada. Nula. 0 Kč.
Jenže stát má vlastní dimenzi reality. Systém nezajímá, zda vám peníze na účet dorazily. Systém vidí papír ze soudu. A tak stát řekl: „Je to na papíře? Je. Takže máš příjem vyšší o 4 000 Kč, neotravuj!“ Zda synovi koupím sešity a zimní bundu z virtuálních čtyř tisícovek, které existují jen v představách úředníků, to už je samozřejmě můj problém.
Žiješ v nájmu za 15 tisíc? Ale kdeže, podle nás platíš 11!
Dokud ještě dožíval starý dobrý příspěvek na bydlení, chodila mi ze státní kasy částka necelých 3 000 Kč. Nebylo to moc, ale rozhodně to nebylo ani málo. Pro nás, co nejsme zvyklí rozhazovat tisícovkami po nákupních centrech, wellness pobytech a zimních víkendech na lyžích, to byla živá voda. Člověk mohl odložit pár stovek bokem na nečekaný výdaj, rozbitou pračku nebo nové boty pro kluka. V duchu jsem si dojetím utírala slzu a bláhově děkovala osudu, že žiji v zemi, která nenechá padnout lidi, co poctivě pracují, vychovávají budoucí generaci a snaží se z karet, které jim život namíchal, vytáhnout alespoň nějakou slušnou postupku.
Jenže pak na ministerstvu jakýsi osvícený génius dostal záchvat úsporné kreativity a usoudil, že stát je až moc rozmařile sociální a je potřeba ten kohoutek pořádně utáhnout. A hlavně plošně! Jak by řekl klasik: „Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo.“
A tak spatřila světlo světa slavná Superdávka - bájný úřednický zázrak, který měl všem zjednodušit život. Já, poctivá blbka jsem si samozřejmě podala žádost a naivně doufala, že poctivost ještě nevyšla z módy.
Magie na sebe nenechala dlouho čekat. Už při vyplňování dokumentů něco neštymovalo. Moje reálné náklady na bydlení dělají 15 000 Kč měsíčně. Jenže úřední šiml vytáhl tabulky, koeficienty, magickou kouli, křišťálovou hůlku a jal se kouzlit. Započítal čisté nájemné, k tomu přihodili štědrý energetický paušál 2 800 Kč a výsledný zázrak byl na světě: Podle státu moje bydlení stojí pouhých 11 000 Kč!
To, že mi z účtu odchází poctivá patnáctka, je očividně jen můj osobní rozmar. Stát nade mnou velkoryse mávl rukou s tím, že ty zbylé čtyři tisíce si asi platím navíc pro vlastní potěšení a pocit luxusu.
Vyvrcholení dramatu - držte si papírové klobouky!
Po týdnech papírování, zasílaní výpisů, dokumentů a doložení již několikrát doloženého, konečně dorazilo oficiální vyrozumění - Rozhodnutí o přiznání dávky. Jupíí! S napětím otevírám aplikaci Jenda. Bude to alespoň malá náplast na to, abychom s mladým nemuseli obracet každou korunu?
Začtu se do sedmistránkového pamfletu a regulérně nevěřím svým očím. Byla mi přiznána státní podpora ve výši 14 Kč měsíčně.
Ano, čtete správně. Čtrnáct korun českých. Nechybí tam žádná nula.
Je to tak monumentální částka, že jsem chvíli uvažovala, zda si za to pořídím investiční nemovitost na Kypru, nebo raději založím svěřenský fond pro syna. Za 14 Kč si dnes nekoupíte ani půlku chleba. Pokud budu správně finančně gramotná, možná se rozšoupnu a za měsíční státní pomoc koupím skořicového šneka. Půlku pro mě, druhou pro syna. Pěkně fifty fity, přes to vlak nejede, protože poslední věta v rozhodnutí je, že dávka musí být použita ve prospěch všech členů domácnosti. Carpe Diem! A ještě nám koruna zbude na horší časy!
Velké finále: Výplata až za 2 roky
Říkáte si, že mi těch 14 Kč alespoň pošlou na účet a mně pípne upozornění z banky, které mi zlepší den? Ale kdeže! Stát přece nebude plýtvat bankovními poplatky na chudinu! Takže naprostá třešnička na dortu je to, že tato astronomická částka se nevyplácí měsíčně, ale kumuluje se, dokud nedosáhne minimální částky 300 Kč.
Stát mi sice slavnostně přiznal sociální pomoc, ale uvidím ji na účtě za 22 měsíců. V srpnu 2028 mi na účet slavnostně dorazí 308,Kč. V té době už bude syn pomalu plnoletý, a já nám konečně budu moci koupit jednu velkou pizzu na oslavu toho, jak skvěle funguje náš sociální systém!
Výsměch do očí pracujícím lidem
Zatímco pánové a dámy v kostýmcích a vyžehlených oblecích v parlamentu řeší, zda je základní poslanecký plat 115 000 Kč měsíčně dostatečný pro jejich náročnou práci, obyčejná pracující máma z Ostravska dostane od státu facku v podobě čtrnáctikorunové almužny, na kterou si ještě musí dva roky počkat. A mě nezbývá než se ptát:
Proč systém započítává virtuální alimenty, které jsem nedostala?
Proč tabulky ignorují reálné ceny nájmů a energií v regionech?
A jaký génius vymyslel, že má smysl administrativně zpracovávat, schvalovat a rozesílat rozhodnutí na dávku ve výši 14 Kč?
Nechci milodary. Nechci sedět doma na podporách. Chci jen poctivě pracovat a mít jistotu, že když se dostanu do úzkých a platím 50 % příjmu za střechu nad hlavou, stát se ke mně nebude chovat jako k hloupému žebrákovi.
Těch 14 Kč měsíčně není pomoc. Je to čistá potupa.
Nechci litovat ani se přít. Samozřejmě, že neumíráme hlady, ale…
Na závěr si ujasněme jednu věc: Tohle není žádné fňukání a litování se. Na to nemám čas ani energii. A s maximální vážností si uvědomuji, že je spousta rodin, které jsou na tom daleko hůře. Tento text ale není o porovnávání životů, příjmů a výdajů. Někdo se má hůř, někdo lépe, tak to vždy bylo, je a bude. Někdo s 10.000 vyžije bez problémů, pro jiného jsou to drobné, které utratí za víkend.
Stejně tak ale odmítám poslouchat ty moudré řeči internetových analytiků o tom, jak se samoživitelé mají „jak prasata v žitě“, na chudáky se jen hrají, a pokud náhodou třou bídu, můžou si za to přece sami – protože si měli „lépe vybírat partnery“. Všem těmto prorokům ze srdce gratuluji k tomu, že si v osmnácti koupili funkční křišťálovou kouli. My ostatní, běžní smrtelníci, bohužel věšteckou schopností, že se z tatínka po deseti letech stane nekomunikující fantom s nulovým zájmem a nulovými alimenty, nedisponujeme.
Tenhle příběh nepíšu proto, aby mi někdo posílal peníze. Dokud jsem zdravá, zvládnu to, protože musím. Píšu ho proto, abych ukázala na nahou a bezostyšnou absurditu systému, ve kterém je pracující člověk systémově bit, ať se snaží, jak chce.
Když stát dokáže s plnou vážností vyplodit rozhodnutí o podpoře ve výši 14 Kč měsíčně, na které vám navíc velkoryse dává dvouletou čekačku, není to sociální pomoc. Je to plivnutí do tváře všem, co denně vstávají do práce, poctivě platí daně a drží tenhle stát nad vodou. A jestli z toho někomu nemá být do pláče, tak úředníkům a politikům by mělo být minimálně zatraceně hanba.
Zdroje:
vlastní text
