Když za dveřmi dětských pokojů roste temnota. Zpověď o lhostejnosti, strachu a krizi odborné péče

Každý rodič, který někdy stál před zavřenými dveřmi dětského pokoje s rukou nehybně visící nad klikou, ten pocit zná. Je to zvláštní, tíživé ticho. Chvíle, kdy se lámou světy. Nevíte, zda zaklepat a vstoupit, nebo nechat dítěti jeho vlastní prostor. Hranice mezi respektem ke kousku soukromí a chladnou lhostejností bývá neviditelná a nebezpečně tenká. Zaklepat se často bojíme, protože podvědomě míříme k odpovědi, na kterou nejsme připraveni. Zůstat stát za dveřmi se zase bojíme proto, že hluboko uvnitř tušíme, co by znamenalo, kdybychom to prostě nezkusili.

Na tuhle neviditelnou hranici musím myslet neustále od chvíle, kdy se ke mně dostaly zprávy o tom, co se odehrálo ve Staškově a v Plzni.

Ve Staškově zaútočil 29. září krátce po první vyučovací hodině třináctiletý žák osmé třídy nožem na dvě učitelky a svou spolužačku. Jedna z pedagožek, i přes zoufalou snahu záchranářů, zemřela na místě, druhá vyvázla bez vážnějších následků. Třináctiletá dívka těžkým zraněním podlehla o dva dny později v nemocnici. Chlapec vzhledem ke svému věku nemůže být podle slovenského práva trestně stíhán jako dospělý; nečeká ho tak běžný trest, ale ochranné opatření a přesun do detenčního ústavu. Motiv zůstává skryt. Média sice zmínila, že škola podala jen několik dní před touto tragédií trestní oznámení a situaci řešili odborníci, jenže pokud je to pravda, otevírá se před námi ještě děsivější otázka. Dospělí zde možná nezklamali tím, že by si ničeho nevšimli. Zklamali tím, že všechno, co udělali, přesto nestačilo. Slovenský dětský ombudsman Jozef Mikloško k tomu pronesl větu, která by neměla zapadnout, ale spíše viset na zdi každé ředitelny: „Vnější bezpečnost má svůj smysl, ale žádné kamery na světě nezachytí to, co dítě cítí.“

Jen o pár dní později, v sobotu 10. října, se kolem Boleveckého rybníka v Plzni vydala běhat devětatřicetiletá žena. Zničehonic ji do zad bodnul nožem projíždějící cyklista. Policie z pokusu o vraždu obvinila sedmnáctiletého mladíka z Tachovska, který si oběť vybral zcela náhodně. Žena přežila jen díky pohotovému zásahu kolemjdoucích. Z doslechu a místních svědectví vyplývá, že mladík měl problémy už dříve a často obtěžoval ženy na ulici. Jeden z místních zmínil, jak se chlapec u přestupkové komise hájil tím, že se s nimi chtěl jen bavit, protože nemá vůbec žádné kamarády. I když platí presumpce neviny a jde jen o střípky z doslechu, které nelze berou jako oficiální vysvětlení, je to stopa, u níž mrazí. Před očima nám najednou nevstává obraz netvora, ale příběh člověka, který možná celé roky nikoho blízkého neměl. Samozřejmě nic z toho jeho čin neomlouvá, ani o jediný milimetr. Nahlodává to však svědomí otázkou: povídal si s ním doopravdy někdo, dokud byl ještě čas?

O vnitřním světě obou chlapců nevíme téměř nic. Každý, kdo vám dnes nabízí rychlá, zkratkovitá a zaručená vysvětlení, buď vědomě lže, nebo podléhá iluzi. Musíme si ale s plnou vážností říct ještě jednu věc, která je možná ze všeho nejdůležitější. Drtivá většina dětí a dospívajících, kteří procházejí peklem úzkostí, depresí nebo hluboké osamělosti, nikdy nikomu neublíží. Mnohem častěji směřují agresi vůči sobě samým, nebo se stáhnou do neprostupného ticha. Ticha tak dokonalého, že si ho nevšímavé okolí snadno splete s obyčejným klidem a spokojeností. Spojovat automaticky duševní bolesti s nebezpečím pro společnost znamená ubližovat tisícům zranitelných dětí, které bývají nesrovnatelně častěji oběťmi než útočníky.

Přesto se v příbězích z posledních týdnů zrcadlí realita, která se dotýká nás všech. Dospívání je divoké, nebezpečné období, kdy se emoce rozvíjejí neovladatelnou rychlostí, zatímco schopnost je racionálně kočírovat za nimi zaostává. Dítě, jehož trápení by dospělému připadalo jako malichernost nebo banální drama, žije v realitě, kde jedna školní třída představuje celý vesmír a jedna jediná ponižující věta se rovná definitivnímu rozsudku nad jeho hodnotou. Dospělý člověk má výhodu odžitého času. Ví, že i ta nejhorší bolest nakonec přejde, že na světě existují jiná místa, jiní lidé a nové začátky. Teenager tuto zkušenost nemá. Všechno, co prožívá, prožívá s váhou absolutní definitivnosti. K tomu si přimyslete chytrý telefon svítící do tmy, kde se každou minutu porovnává s naleštěnou, vyretušovanou dokonalostí ostatních. Večery, kdy je prostřednictvím sítí zdánlivě propojen se stovkami lidí, a přitom nemá vedle sebe jediného opravdového člověka, kterému by mohl bezpečně pošeptat, že už dál nemůže.

Čísla, která máme k dispozici, nepředstavují jen suchou statistiku. Je to tichý křik. Výzkumy Národního ústavu duševního zdraví ukazují, že celých 30 % českých deváťáků vykazuje známky úzkosti a 40 % trpí známkami středně těžké až těžké deprese. Ačkoliv jde o plošný screening a ne o hotové klinické diagnózy, ta čísla člověka přibijí k zemi. V průměrné školní třídě o dvaceti žácích to znamená šest dětí zmítaných úzkostí a osm dětí s těžkými depresivními stavy. Sedí v lavicích vedle sebe, dívají se na tabuli a jeden o druhém kolikrát nemají ani tušení. Jen v roce 2023 odešlo z tohoto světa vlastní rukou 48 dětí a mladistvých do devatenácti let. Osm z nich ještě ani nedosáhlo čtrnácti let. Dětský psychiatr Michal Goetz upozorňuje, že za posledních patnáct let vzrostl počet dětí bojujících s úzkostmi, samotou, poruchami příjmu potravy či sebepoškozováním o neuvěřitelných sedmdesát procent. A jedním dechem dodává, že nedávná pandemie Covidu byla jen spouštěčem a urychlovačem procesů, které v naší společnosti bublaly už dávno před ní.

Představa, že na tento stav existuje jednoduchý recept, je naivní. Odborníci varují před zkratkovitými řešeními; ani plošný zákaz sociálních sítí by podle dosavadních dat zázračný všelék nepřinesl. Bylo by tak pohodlné ukázat prstem na svítící displej a najít v něm jediného viníka, jenže pravda bývá složitější a mnohem méně komfortní.

A pak nastává ta nejhorší fáze. Chvíle, kdy rodič konečně sebere veškerou odvahu, překoná strach, zaklepe na ty zavřené dveře a dozví se, že jeho dítě se utápí v temnotě. Jenže ve chvíli, kdy se rozhodne jednat, narazí na systém, který je v troskách a na takové okamžiky není připraven. V celé České republice působí necelé dvě stovky dětských psychiatrů. Z více než sta pracovišť má smlouvu na lůžkovou péči jen naprosté minimum zařízení. Doba čekání na prvotní vyšetření u dětského psychiatra běžně přesahuje tři měsíce, v některých regionech se však čeká půl roku nebo rovnou celý rok. Důvody jsou bolestně logické. Získat specializovanou atestaci v tomto oboru trvá neuvěřitelně dlouho, vyžaduje náročnou praxi ve velkých nemocnicích a pro mladé lékaře je to finančně i lidsky natolik vyčerpávající, že raději zůstanou u dospělé klientely. Průměrný věk lékařů v tomto oboru navíc nebezpečně překročil šedesátku.

Za těmito chladnými údaji se však skrývají konkrétní lidské osudy, kterým nemůžete jednoduše říct, ať prostě ještě chvíli vydrží. Příběh rodiny chlapce, jenž čekal na termín u odborníka dlouhých sedm měsíců, během nichž si nakonec sáhl na život, je smutným příkladem současné krize ve zdravotnictví a dostupnosti odborné péče. Těžko si představit hlubší a tragičtější selhání společnosti než situaci, kdy dítě sebere zbytky sil, pojmenuje své trápení, požádá o pomoc a je následně odloženo na dlouhé měsíce do pořadníku. U duševních bolestí totiž čas nikomu nenahrává. Úzkost, kterou necháme bez povšimnutí bublat půl roku, se z letmého stínu promění v trvalou součást osobnosti. Osamělost, která nekontrolovaně roste, postupně buduje svět, v němž se člověk začne děsit okolí i sebe sama. Kdo někdy sledoval vlastní dítě, jak se mu den za dnem uzavírá do sebe a zužuje obzory, ví své. Nejhorší nejsou noci, kdy dítě pláče v peřinách. Nejhorší jsou dny, kdy mlčí, a my si v duchu zoufale nalháváme, že je to jenom těžká puberta.

Volání odborníků po posílení kapacit pedopsychiatrie, po finanční i logistické motivaci nových lékařů, po propojení školství, zdravotnictví a sociálních služeb či po dostupných krizových centrech je zcela namístě. Všechny tyto systémové změny jsou nezbytné, ale jejich vybudování potrvá dlouhé roky.

Mezitím tu však leží něco, co nevyžaduje žádnou politickou reformu, žádný schválený rozpočet ani ministerskou vyhlášku. Je to prostá, obyčejná ochota dospělého člověka zastavit se, zeptat se dítěte, jak se doopravdy má, a pak mít tu odvahu vydržet odpověď. I kdyby měla být temná, syrová a nebyla vůbec hezká. Učitel ve škole, sportovní trenér, soused z patra nebo rodič kamaráda bývají mnohdy jedinými lidmi, kteří si mohou všimnout, že se v očích dítěte něco zlomilo. Bývají jediným mostem, který zabrání tomu, aby dítě definitivně uvěřilo, že na tomto světě už na něj nikdo a nic nečeká. Pokud ve svém okolí vidíte dítě, které se propadá do bezvýchodnosti, existují záchytná lana v podobě bezplatných a nepřetržitých krizových linek (Linka bezpečí - 116 111), na které se může kdykoliv obrátit.

Opravdu nevím, co přesně se odehrávalo v duších a hlavách chlapců, kteří v minulých týdnech vzali do ruky nůž. Vím ale bezpečně, že ještě než udělali ten nenávratný krok, stály kolem nich desítky zavřených dveří, na které mohl někdo zaklepat. Bezpečnostní kamery na chodbách nikdy nezachytí, co dítě uvnitř cítí. To dokáže zachytit pouze dospělý člověk, který se na okamžik zastaví, ztiší svůj vlastní shon, podívá se dítěti do očí a dá mu najevo, že ho doopravdy vidí.