Poslední oprátka na Pankráci: Případ Vladimíra Lulka a nevyřešená dilemata trestu smrti

V suterénu pankrácké věznice se 2. února 1989 sešlo několik lidí: soudce, lékař, ředitel věznice, kat a jeho dva pomocníci. Společně doprovodili na šibenici šestatřicetiletého muže, který o dva roky dřív vyvraždil celou svou rodinu. Nikdo z přítomných v tu chvíli netušil, že se bude jednat o poslední popravu v dějinách dnešní České republiky. Za deset měsíců měla padnout komunistická moc a za necelý půlrok se šibenice přestala používat navždy. Vladimír Lulek tak do dějin vstoupil spíše shodou okolností než samotným činem. Stal se posledním článkem v dlouhé řadě těch, jenž si vyslechli trest odsouzení k smrti.

Vladimír Lulek, narozený v květnu 1953, nebyl žádným sofistikovaným zločincem. Byl to muž, jakých v tehdejším Československu žily tisíce, jen s nesrovnatelně tragičtějším koncem. Měl za sebou bohatou trestní minulost zahrnující odsouzení za krádeže, loupeže i ublížení na zdraví. Pobyt za mřížemi pro něj představoval starou známou věc, nikoli odstrašující hrozbu.

V roce 1983 se oženil s Jaroslavou, která byla o devět let starší a vychovávala tři děti z předchozích vztahů. Společně pak přivedli na svět ještě dceru Vladimíru. Rodina žila v Předměřicích nad Labem nedaleko Hradce Králové, v běžném panelovém domě, kde se sousedé navzájem dobře znali a přes tenké zdi slyšeli téměř vše. A z bytu Lulkových velmi často slyšeli hádky. Podle pozdějších svědectví byly konflikty na denním pořádku a nejednou skončily i fyzickým násilím. Domácí teror existoval za socialismu stejně jako dnes, jen se o něm v tehdejší společnosti veřejně příliš nehovořilo.

Dne 22. prosince 1986 se Lulek vrátil z hospody v silně podnapilém stavu. Jaroslava doma chystala s dětmi vánoční výzdobu. Hádka začala zcela banálně, když mu žena vyčetla, že vysedává po restauracích, o rodinu se nestará a na chod domácnosti téměř nepřispívá. Lulek v té chvíli shodou okolností brousil v kuchyni nůž. Když mu Jaroslava na jeho vulgární výpadky odsekla, udeřil ji těžkým brouskem do obličeje a vzápětí útok zopakoval.

Zastrašená žena vyběhla na chodbu domu s výkřikem, že zavolá Veřejnou bezpečnost. Lulek ji však dohnal a začal nekompromisně bodat nožem. Celkem jí zasadil šestatřicet ran. Křik a hluk vyburcovaly dům. Jedna ze sousedek se pokusila těžce zraněné ženě pomoci, Lulek se však okamžitě obrátil s nožem i proti ní. Sousedka utrpěla vážná bodná zranění, ale podařilo se jí utéct do svému bytu, uzamknout se a přivolat záchranku s policií.

Lulek se následně vrátil do bytu k dětem a uzamkl za sebou dveře. Tam dokončil to, co začal na chodbě. V bytě postupně ubodal dvanáctiletou Vendulu, osmiletého Přemysla, sedmiletou Kateřinu i malinkou, teprve osmnáctiměsíční Vladimíru, svou vlastní dceru. Po spáchání masakru se Lulek ještě pokusil podřezat si žíly. Záchranáři ho však převezli do nemocnice včas a jeho život se podařilo zachránit.

Nemá smysl se u detailů zdržovat déle, než je nutné. Pět mrtvých, z toho čtyři děti. A nikdo, ani vyšetřovatelé, ani psychiatři, nenašel žádný motiv, který by rozsah toho zla vysvětlil. Šlo o čistou nekontrolovanou agresi umocněnou alkoholem.

Socialistický stát oficiálně nepřipouštěl, že by v ideální společnosti mohlo docházet k takto otřesným činům. Tehdejší média o případu zpočátku informovala jen velmi stručně a úřady se snažily událost udržet stranou veřejné pozornosti. To se však nepodařilo. Zprávy o pětinásobné předvánoční vraždě se postupně rozšířily po celé zemi a vyvolaly obrovskou vlnu rozhořčení.

Lulek po převozu do vazební věznice zvolil taktický přístup. Tvrdil, že si na nic nevzpomíná, odmítal komunikovat a začal předstírat těžkou duševní poruchu. Skončil na psychiatrii, přestal přijímat stravu a k soudu byl později přivezen na invalidním vozíku. Seděl netečně, mlčel a nereagoval ani na dotazy vlastního obhájce.

Znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie však simulaci jednoznačně odhalily. Odborníci potvrdili, že Lulek netrpí žádnou duševní chorobou a v době spáchání činu byl plně příčetný. Krajský soud v Hradci Králové mu tak 14. ledna 1988 uložil trest smrti oběšením. Odvolání i žádost o milost byly zamítnuty. Dne 2. února 1989 byl rozsudek v Pankrácké věznici vykonán.

Poprava proběhla v suterénním prostoru bez přítomnosti veřejnosti či médií. Výkon trestu smrti oběšením v tehdejším Československu nepředstavoval rychlý úkon a ze svědectví vyplývá, že samotné udušení mohlo trvat i několik minut. Stát tak odsoudil člověka za odejmutí života a následně jeho vlastní smrt zorganizoval jako přísně administrativní postup za přítomnosti kata, lékaře a soudce. Posledním popraveným v rámci celého tehdejšího Československa se pak 8. června 1989 stal v Bratislavě Štefan Svitek, který zavraždil svou těhotnou manželku a dvě děti.

Po Svitkově popravě se šibenice v Československu už nikdy nepoužila, přestože trest smrti formálně v právním řádu dál existoval. K jeho definitivnímu zrušení došlo až po politických změnách spojených s pádem komunistického režimu. Federální shromáždění vyřadilo hrdelní trest z trestního zákona 2. května 1990 s účinností od 1. července téhož roku. Všechny do té doby vynesené a nevykonané rozsudky smrti byly automaticky změněny na doživotní tresty odnětí svobody.

Návrh na zrušení podala tehdejší federální vláda a generální prokurátor jej odůvodnil tím, že trest smrti je nehumánní, z dlouhodobého hlediska neobhajitelný a v případě justičního omylu zcela nenapravitelný. Ještě v průběhu téhož roku se Československo připojilo k mezinárodním úmluvám Rady Evropy, které uplatňování absolutního trestu zakazují.

Zrušení trestu smrti nebylo výsledkem celonárodního referenda ani reakcí na přání většiny veřejnosti. Šlo o morální a politické rozhodnutí nové elity, která měla čerstvou zkušenost s tím, jak snadno může autoritářský stát zneužít právo zabíjet. Od roku 1918 do roku 1989 bylo v Československu popraveno přes 1 200 lidí. Vedle válečných zločinců mezi nimi byla i Milada Horáková a desítky dalších obětí politických procesů z padesátých let. Právě tato historická zkušenost formovala hlavní argument roku 1990, kterým byla absolutní nenapravitelnost případné chyby.

Debata o případném obnovení trestu smrti se v české společnosti vrací v pravidelných intervalech, zpravidla po spáchání obzvlášť závažného nebo brutálního trestného činu. Za těmito voláními stojí přirozená lidská potřeba spravedlnosti a pocit, že pro určité typy zločinů je i doživotní vězení nedostatečným trestem. U případů, jako byl ten Lulkův, je tento postoj lidsky srozumitelný. Pro pozůstalé bývá těžké přijmout fakt, že vrah jejich blízkých dál žije, dostává stravu a má zajištěné základní životní podmínky.

Zastánci trestu smrti argumentují odplatnou spravedlností, úlevou pro rodiny obětí, jistotou trvalého odstranění nebezpečného jednotlivce ze společnosti i finanční úsporou na doživotní věznění. Odpůrci naopak poukazují na riziko selhání lidského faktoru a odsouzení nevinného, chybějící důkazy o odstrašujícím účinku na potenciální pachatele a skutečnost, že stát zabíjením svých občanů přejímá logiku samotného zločinu.

Případ Vladimíra Lulka však představuje pro obecnou debatu o trestu smrti poměrně netypický příklad. Pachatel byl dopaden přímo na místě, vina byla jednoznačná a důkazní situace zcela neprůstřelná. Právě takové případy slouží zastáncům absolutního trestu jako nejsilnější argument, avšak právní systém nelze koncipovat pouze pro takto jednoznačné situace. Trestní právo musí fungovat i v případech založených na nepřímých důkazech, svědeckých výpovědích podléhajících omylu či hrozbě zneužití mocenskými orgány. Otázka tedy nestojí pouze tak, zda si konkrétní pachatel nejvyšší trest zasloužil, ale zda má stát disponovat právem legálně usmrcovat své občany.

Z právního hlediska je v České republice cesta k obnovení trestu smrti velmi složitá. Článek 6 Listiny základních práv a svobod absolutní trest výslovně zakazuje. Případný návrat k tomuto trestu by vyžadoval změnu ústavního pořádku a současně odstoupení od řady mezinárodních závazků v rámci Rady Evropy i Evropské unie. Zůstává tak základní filozofická otázka: je pro společnost důležitější zajistit, aby stát nikdy nezabil nevinného člověka, nebo aby žádný těžký zločinec nezůstal naživu? Obojí zároveň zajistit nelze.

Posun v uvažování o výkonu trestu smrti dokládá i aktuální dění ve Spojených státech amerických. V říjnu 2026 se do centra celosvětové pozornosti dostal záměr amerického ministerstva obrany, které oznámilo schválení trestu smrti zastřelením pro Nidala Hasana. Bývalý armádní psychiatr byl odsouzen za masovou střelbu na vojenské základně Fort Hood v Texasu z roku 2009, při níž zahynulo 13 lidí a více než tři desítky byly zraněny. Poprava je naplánována na prosinec 2026 přímo v areálu základny, což by představovalo první vojenskou popravu v USA od roku 1961.

Pozornost však vzbudilo především oznámení představitelů Pentagonu, že exekuce bude přenášena v přímém přenosu. Tento záměr vyvolal rozsáhlou vlnu polemik napříč politikou i odbornou veřejností. Zatímco někteří političtí představitelé označili živý přenos za nepřijatelný krok přibližující západní soudnictví k praxi autoritářských režimů, jiní argumentovali potřebou plné transparentnosti a odstrašujícím efektem pro veřejnost.

Spojené státy přitom upustily od veřejných poprav již v 30. letech 20. století. Poslední masově sledovanou exekucí bylo oběšení Raineyho Bethea v Kentucky v roce 1936, které přilákalo tisíce přihlížejících a proměnilo se v nedůstojnou událost ve formě „pikniku“, na němž se prodávalo jídlo a limonády. Následné pobouření vedlo k přesunu exekucí za zdi věznic.

Rovněž čerstvě zastavená, zpackaná poprava Christy Pikeové v Tennessee ukázala, jak snadno se „důstojný úkon“ může změnit v noční můru. Návrh na internetový přenos v digitální éře tak otevírá otázku, zda vysílání exekuce představuje nástroj transparentnosti, nebo zda vede k dalšímu znecitlivění společnosti vůči násilí a proměně trestu v mediální obsah.

Při srovnání Lulkova případu se současným děním v USA vyniká výrazný rozdíl v přístupu státní moci. Zatímco komunistický režim v roce 1989 popravil pachatele v tichosti v vězeňském suterénu a snažil se událost před veřejností skrýt, moderní návrhy v USA sázejí na maximální vizualizaci. Oba přístupy však představují různé formy kontroly nad tím, jakým způsobem stát prezentuje vykonanou spravedlnost. Příběh Vladimíra Lulka tak i po desetiletích zůstává připomínkou dějinné hranice, za kterou se český právní systém v roce 1990 rozhodl definitivně vykročit.

Vladimír Lulek zemřel v utajení a byl zapomenut tak důkladně, že ho dnes většina lidí zná jen jako „posledního popraveného“. Na jeho oběti, pět lidí z paneláku u Hradce Králové, si vzpomene málokdo. V tom je možná největší poučení celého příběhu. Trest smrti, ať ho zastánci chápou jako spravedlnost nebo odpůrci jako hrůzu, se vždycky točí kolem pachatele. Zapomíná na ty, kvůli kterým byl původně zaveden.

Otázka, jestli stát smí zabíjet, se nevyřeší jedním článkem, jednou kampaní ani jedním online přenosem před texaskou základnou. Ale stojí za to si ji klást, a to vždycky v situaci, kdy se nám to nehodí: ne po zločinu, kdy jsou emoce veřejnosti rozjitřené, ale v momentě, když je klid. Protože pokud se jednou rozhodneme šibenici vrátit, měli bychom vědět proč. A měli bychom vědět, jestli jsme ochotni se na ni dívat.