Článek
Jordan Belfort nebyl v devadesátých letech jen dalším z řady zbohatlíků z Wall Street. Byl to hotový přírodní úkaz. Pokud byste v roce 1993 vešli do kanceláří jeho firmy Stratton Oakmont na Long Islandu, nejspíš byste si mysleli, že jste se omylem dostali na natáčení bizarního videoklipu nebo do velmi drahého blázince. Po místnostech se v kokainové euforii honili polonazí zaměstnanci, v rohu se pořádaly soutěže v házení trpaslíků na terč, pod stoly se vesele souložilo a vzduchem létaly vulgarismy, u kterých by se červenal i dlaždič.
V samém středu toho všeho stál muž menší postavy. Co mu příroda upřela na výšce, bohatě vyvážil svým osobitým charismatem a neuvěřitelným darem řeči, jenž mu byl do vínku štědře dán.
Belfort se narodil v Bronxu do rodiny účetních, a i když si sice jeho rodiče nemohli až tak vyskakovat, úplní chudáci to také nebyli. Každopádně Jordanovy ambice byly velké a od samotného začátku poháněny krédem „všechno, nebo nic“. Poté, co mu zkrachoval byznys s rozvozem masa a mořských plodů, našel své pravé volání v prodeji akcií. Ale ne těch seriózních. Našel díru na trhu v tzv. „penny stocks“ neboli akciích firem o jejichž existenci nikdo pořádně nevěděl a které měly hodnotu sotva pár centů.
Triky, které Belfort se svým týmem používal, byly ve své podstatě primitivní, ale z psychologického hlediska naprosto geniální. Metoda, která se používá dodnes a v současnosti je nejvíce skloňována na kryptoměnových trzích se jmenuje „pump and dump“ a funguje na bázi umělého vyšponování cen akcií nebo kryptoměn, do maxima a jejich následném masivním prodeji.
Stratton Oakmont nejprve skoupila obrovské množství levných akcií nějaké bezvýznamné firmy. Následně nastoupila armáda mladých, dravých makléřů, které Belfort vycvičil k obrazu svému. Ti jako dokonale sehraný stroj začali obvolávat tisíce lidí napříč Spojenými státy a s pomocí pečlivě nacvičených scénářů a smyšlených příběhů o rychlém zbohatnutí z nich lákali peníze. Po telefonu jim tvrdili, že disponují exkluzivními informacemi o tom, že firma právě stojí na prahu průlomu, ať už jde o revoluční lék či převratnou technologii, a že hodnota jejích akcií brzy vystřelí strmě vzhůru.
A lidé věřili. Nakupovali. S rostoucí poptávkou stoupala i cena akcií. A v momentě, kdy byla cena na vrcholu, Belfort a jeho nejbližší své podíly v tichosti prodali. Cena se okamžitě zhroutila a drobným investorům– od lékařů po pošťáky – tak zůstaly jen oči pro pláč a v ruce bezcenné papíry. Zatímco oni přicházeli o celoživotní úspory, Belfort inkasoval miliony dolarů týdně.
Peníze v jeho podání ale nesloužily k dalším investicím nebo k budování impéria. Byly palivem sebedestrukce. Jordan Belfort se stal téměř chodící reklamou na drogový průmysl. Jeho denní režim zahrnoval takové dávky kokainu a silných sedativ, zejména proslulých Quaaludů, že by to skolilo i dospělého slona.
Známá je i dnes už téměř legendární historka o tom, když se pod vlivem těchto látek pokusil dojet domů ve svém bílém Ferrari. Byl přitom v takovém stavu, že si samotnou jízdu vůbec nepamatoval. Ráno se probudil s přesvědčením, že dorazil bez potíží. Teprve když vyhlédl z okna, spatřil před domem zdemolovaný vrak Ferrari, jako němého svědka noční jízdy, během níž poškodil tucet dalších aut i několik pouličních lamp.
Jeho arogance a pocit vlastní výjimečnosti neznaly mezí. Když mu švýcarský bankéř pomáhal prát peníze, Belfort posílal své příbuzné a přátele přes hranice s balíky bankovek přilepenými pod oblečením. Cítil se naprosto nedotknutelný. Dokonce i když FBI instalovala do jeho kanceláří odposlechy, vysmíval se jim. Věřil, že peníze dokážou vyřešit každý problém a tučný úplatek přesvědčí každého soudce i každého agenta.
Ale devadesátá léta se chýlila ke konci a s nimi i trpělivost úřadů. Hlavním Belfortovým protivníkem se stal agent FBI Greg Coleman, který na jeho dopadení pracoval šest let. Coleman byl trpělivý a dobře věděl, že takové impérium se nezhroutí zvenčí, ale zevnitř. A taky že ano. Jakmile se začala utahovat smyčka, loajalita „vlků“ ze Strattonu se vypařila. Belfortův nejbližší spolupracovník a přítel začal spolupracovat s policií a Jordan neměl jinou možnost než učinit totéž.
V roce 1998 byl obviněn z podvodů s cennými papíry a praní špinavých peněz. Aby si zachránil kůži, stal se informátorem a zradil všechny, které předtím učil „nikdy nezavěšovat“. Dostal trest necelé dva roky ve vězení s minimální ostrahou, což mnozí považovali za výsměch spravedlnosti vzhledem k tomu, že připravil investory o zhruba 200 milionů dolarů.
Co je na Belfortově příběhu nejvíce fascinující a pro mnohé i z pochopitelných důvodů nebetyčně iritující, je jeho „druhý život“ po roce 2010. Zatímco většina podvodníků zmizí v zapomnění, on se stal celebritou. Film Vlk z Wall Street s Leonardem di Capriem v hlavní roli z něj udělal popkulturní ikonu. Dnes vystupuje po celé zemi jako motivační řečník, autor a obchodní konzultant a lidé platí tisíce dolarů za to, aby je tento bývalý kriminálník učil, jak být úspěšnými prodejci.
Když se na něj dnes díváte, jak stojí na pódiu v dokonale střiženém obleku a hovoří o etice i umění prodeje, jen stěží v něm nezahlédnete toho drzého, bezstarostného kluka z devadesátek, který se vysmíval zákonu i lidem, jež připravil o všechno. Belfortův příběh přitom není ani tak varováním před drogami či vězením. Spíš působí jako trpké svědectví o světě, kde se úspěch poměřuje výší bankovního účtu a kde se s dostatkem sebevědomí dokáže i ten největší podvod proměnit v inspirativní lekci.
Jordan Belfort sice přišel o firmu, jachtu i vrtulník, ale to nejcennější mu zůstalo. Schopnost přesvědčivě mluvit a nenápadně manipulovat lidmi. A právě v tom tkví možná největší ironie celého příběhu. V moderním světě se totiž i pád na samé dno dá prodat jako exkluzivní návrat na vrchol.
Zdroje:
The Wolf of Wall Street (kniha, 2007): Belfortova hlavní zpověď o éře Stratton Oakmont
