„53 let vězení je málo!“ volají lidé. Vražedkyně neměla ze života vůbec nic, ale lidé jí přejí peklo

Mnoho lidí má tendenci omlouvat vrahy, pokud prožili traumatické dětství nebo nějaký zážitek, který poznamenal jejich život. A tak je tu Leslie Van Houten, která se narodila 23. srpna roku 1949 do středostavovské církevní rodiny. Měla staršího bratra a dva korejské adoptované sourozence. Po rozvodu jejích rodičů, který proběhl v jejích 14 letech, se Leslie dala na drogy, kdy okusila LSD i třeba hašiš. Ve věku 17 let prý otěhotněla a její matka jí nařídila potrat, kdy svůj plod pohřbila na zahradě. Od té doby se prý Leslie cítila od své matky velmi odloučená a cítila k ní obrovský vztek. Ačkoliv se snažila uklidnit jógou, stejně skončila u komunity hippies. Po několika měsících v komuně se seznámila se ženou, která ji později přivedla do rodiny Charlese Mansona. Manson podporoval nekontrolovaný sex pod vlivem velkého množství drog. Když později Manson nabádal členy své sekty k vraždám, nechala se Leslie snadno ovlivnit. A za účast na vraždě Lena a Rosemary LaBiancových byla v pouhých 19 letech odsouzena k trestu smrti, který byl díky zrušení trestu smrti v Kalifornii zmírněn na doživotí. Několikrát žádala o podmínečné propuštění, ale svobody se dočkala až ve svých 73 letech.

Abychom se přiblížili našemu českému právu, představme si, že Leslie něco takového udělala u nás v dnešní době. Do té doby netrestaná, nejspíš psychicky ovlivněná a s traumatickým dětstvím by dostala možná 15 let. Zde by se mohla dostat na svobodu již po 2/3 trestu, tzn. ve svých 29 letech. Jenže v současné době existují daleko horší vrazi, kteří si odpykávají podstatně kratší trest za podstatně horší vraždu. Trest smrti je v současné době nepřípustný už jen kvůli členství v EU, která navzdory přesvědčení mnoha obyvatel přináší mnoho výhod našemu státu. Přiměřenost zdejších trestů je stejně diskutabilní, jako ortely diskutujících pod podobnými články. Někdo by totiž mohl namítnout, že 53 let ve federální věznici je daleko horší trest, než je smrt. Někdo zase, že 53 let je zatraceně málo za lidské životy. Kde je pravda? Nikde. Je to subjektivní názor a přesně proto o tom rozhodují soudci či nezaujatá porota v případě USA. Kdyby měli trest udělit pozůstalí, nejspíš by šlo o strašné mučení končící trýznivou smrtí.

Pokud by byl někdo rozhořčený, že se tato žena ve svých 73 letech dostala na svobodu, může se uklidnit tím, že většinu svého života strávila za mřížemi a tuto dobu už ve svém věku sotva překoná. Spíš dostane na sklonku života ochutnávku toho, jak mohla žít celý život, kdyby nespáchala vraždu. A to je možná daleko horší trest, než kdyby za mřížemi i zemřela a vlastně nikdy nepoznala, o co všechno se ochudila.

Zdoje: Autorský článek, Britannica