Článek
Být královou společnicí byl její osud
Původním jménem Jeanne Antoinette Poisson se narodila 29. prosince roku 1721 v Paříži. Její matkou byla Louise-Madeleine La Motte a jejím otcem François Poisson, ačkoliv je historiky považován za jejího skutečného otce finančník Charles-François Paul Le Normant de Tournehem. François Poisson byl zdatný obchodník, zatímco Louise-Madeleine se živila jako společnice pro muže z vyšších společenských vrstev. François pak musel kvůli skandálu na černém trhu uprchnout ze země a o jeho manželku i dvě děti se staral právě Le Normant de Tournehem. Malá Jeanne Antoinette Poisson byla od malička vychovávaná tak, aby se stala dokonalou společnicí krále, což jí předpověděla věštkyně Madame de Lebon, ke které ji vzala její matka. Ve věku pěti let tak byla poslána do kláštera v Poissy, kde měla získat to nejkvalitnější vzdělání té doby. Kvůli špatnému zdraví se však Jeanne vrátila domů už ve věku 9 let. Následně se jí dostávalo vzdělání doma s těmi nejlepšími učiteli. Učila se tanec, malování, rytí, divadlo a uměla nazpaměť i celé hry. Měla skvělý smysl pro humor a šarm.
Z kurtizány a měšťanské dívky markýzou
Ve věku 19 let se provdala za Charlese Guillauma Le Normanta d'Étiolles, což byl synovec jejího opatrovníka Charlese. Společně měli dvě děti, které však obě zemřely ve velmi útlém věku. Díky tomu, že byla Jeanne Antoinette vdanou paní, mohla navštěvovat pařížské salony. Navíc si vytvořila svůj vlastní salón v Étiolles, který navštěvovala řada kulturních elit, jako byli Montesquieu, kardinál François-Joachim de Pierre de Bernis a Voltaire. Díky svému skvělému umění konverzace se brzy Jeanne Antoinette stala známou i ve Versailles, a tak o ní francouzský král Ludvík XV. slyšel ještě dříve, než ji vůbec osobně poznal. Oficiálně mu byla představena na plese roku 1745, kde byla oblečena jako koketní pastýřka. Král byl zcela uchvácen jejím šarmem a vtipem a ještě téhož roku ji přivedl do paláce ve Versailles, kde jí poskytl bydlení přímo nad svým vlastním. Tajné schodiště, které vedlo mezi oběma byty, umožňovalo panovníkovi vidět svoji milenku kdykoliv, aniž by byl viděn. Král jí následně udělil titul markýza, přidělil jí vlastní erb a představil ji svému dvoru již jako markýzu de Pompadour, ačkoliv její prostý původ budil u některých příslušníků šlechty pobouření.
Madame de Pompadour si následně užívala života na zámku, kdy její pokoje zdobily obrazy jejích oblíbených umělců, jako byli Vanloo a Boucher. Předměty každodenní potřeby měla vyrobené ze vzácných a luxusních materiálů a také měla zvláštní vášeň pro porcelán. Nakoupila stovky porcelánových předmětů nejrůznějších barev a stylů, kdy určitý odstín sytě růžové byl po ní dokonce pojmenován. Madame de Pompadour také vyráběla šperky, shromažďovala významné knihy a vytvořila si slušnou sbírku. Ačkoliv byla obklopena bohatstvím, její zdraví se stále zhoršovalo a kolem roku 1750 už nebyla schopná pokračovat s králem v sexuálním vztahu. Svého mocného postavení se však odmítala vzdát, a tak se rozhodla, že svou image podpoří několika portréty své osoby, kde bude zobrazena jako úctyhodná a kultivovaná žena.
Madame de Pompadour přibližně v letech 1754-1755
Žena s neuvěřitelným vlivem
Král Ludvík XV. si i přesto nadále zachovával s markýzou důvěrný vztah, ačkoliv již byla jejich láska spíše platonická. Madame de Pompadour se snažila vycházet dobře s královnou Marií Leszczyńskou a snažila se krále donutit, aby se ke své manželce choval přívětivěji, nicméně královna i její děti markýzou pohrdaly a považovaly ji za cizoložnici a obyčejnou dceru měšťana. Ostatně mnoho nepřátel měla i mezi královskými dvořany, kteří ji považovali za hanbu královského dvora kvůli jejímu původu. V roce 1751 se přestěhovala z hlavního křídla paláce a stala se z milenky důvěrnicí. Dohlížela na nové stavební projekty a stala se patronkou uměleckých projektů jako neoficiální ministryně kultury. Od roku 1756 se stala vévodkyní de Ménars. Poté podpořila založení královské porcelánky v Sèvres. Zapojila se také do zahraniční politiky, kdy její vliv byl nepřímo zodpovědný za počátek sedmileté války, ve které Francie utrpěla potupnou porážku. Za svůj život získala značné jmění a pořídila si další zámky a paláce, které si nechala přestavět k obrazu svému. Věnovala se charitativní činnosti, podporovala církev a pořádala na svých panstvích divadelní představení. Podporovala také vydání slavné knihy Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, ačkoliv s tímto projektem král nesouhlasil. Donutila také krále, aby některé lidi, kteří se jí snažili uškodit, zbavil funkcí.
Roku 1764 se její zdravotní stav rapidně zhoršil a markýza trpěla migrénami a těžkými záchvaty kašle. Zemřela 15. dubna roku 1764 ve věku 42 let na tuberkulózu. Krále její smrt a konec jejich dvacetiletého přátelství poznamenal natolik, že několik dní nebyl schopen vykonávat své úřední povinnosti. Na králův příkaz pak byl její pohřeb proveden s poctami, které náležely vévodkyním. Byla pohřbena do hrobky ke své dceři a matce. Tato hrobka byla během Velké francouzské revoluce zdevastována.
