Článek
Přál sis, aby v rozhovoru nebylo uvedeno tvé skutečné jméno a zvolil sis pseudonym Roman. Proč?
Moje skutečné jméno je typicky ruské, vlastně je asi jedno z nejčastějších, přesto bych si přál vystupovat anonymně, jelikož na sebe nerad přitahuji zbytečnou pozornost. Jméno Roman je v Rusku sice také poměrně běžné, ale nebudí v lidech takové vášně, jako moje skutečné, typicky ruské, jméno. Navíc českých Romanů znám opravdu hodně.
Kde ses narodil a jak dlouho už žiješ v České republice?
Narodil jsem se v Moskvě a do České republiky jsem se přestěhoval s mojí maminkou, když jsem byl na střední škole. Tady to odpovídalo druhému stupni základní školy. V České republice žiju už téměř dvacet let. Mám jen české občanství, protože tehdy, myslím, ani nešlo, abych si nechal i ruské. Byl jsem ale ve věku, kdy jsem to příliš neřešil.
Proč jste se přestěhovali zrovna do České republiky?
Moje maminka se tehdy opravdu ve zlém rozešla s otcem a chtěla začít někde úplně od začátku. V České republice měla velmi vzdálené příbuzné, proto právě sem.
Jaké to pro tebe na začátku bylo? Uměl si česky?
Moje maminka uměla lámanou češtinu, já neuměl ani slovo. Ze začátku to bylo těžké, protože jsem se s vrstevníky příliš nedomluvil, ale na druhou stranu jsem měl štěstí na spolužáky a nikdo na mě nekoukal skrz prsty kvůli původu. Poměrně obstojně jsem se domluvil už po pár měsících, protože jsem tomu věnoval hodně času. Nebyl jsem úplně vzorný student, ale češtinu jsem se snažil zvládat co nejlépe.
Jak si na tom s češtinou nyní? Poznají lidé, že ses narodil jinde?
Dal jsem si fakt záležet. Tak nějak jsem tušil, že tady nejspíš zůstanu napořád, tak jsem nechtěl působit věčně jako vetřelec. Kromě základů české historie jsem se naučil češtinu slovem i písmem a na výslovnosti pracoval. Dost mi pomohlo, že jsem měl kolem sebe samé české kamarády, kteří mi s výslovností pomáhali. Vlastně to byla dost často i velká zábava. Teď už by asi nikdo podle řeči ani nepoznal, že jsem se nenarodil v Česku. Vlastně to lidé poznají jen kvůli jménu.
Neuvažoval si o změně jména na české?
Ne. Svoje jméno beru jako odkaz na svoji matku, která mi jméno vybrala. Nechal jsem si dokonce i otčestvo (jméno po otci - pozn. red.).
Ruská invaze na Ukrajinu v dost lidech podnítila nenávist ke všemu, co se týká Ruska. Pocítil si nějaké změny ve svém okolí?
Co se týče mých přátel, nepocítil jsem žádné. Moji přátelé mě nejspíš nevnímají jako Rusa, ale jako Čecha a kamaráda a absolutně neřeší můj původ. Když jsem poslední dobou řešil něco pracovního, občas jsem si všimnul zaražených výrazů, když jsem se představil, ale nikdo se v tom víc nešťoural. Ono to moje jméno je totiž dost časté i na Ukrajině a tu drobnou nuanci v psané formě lidé většinou neznají. Vlastně jsem pocítil změny jenom na sociálních sítích, kde mám uvedeno, že jsem se narodil v Moskvě. No a taky jsem tam měl svoje jméno napsané azbukou, protože mi to prostě k mému jménu sedělo víc a říkal jsem si, že při všech těch přezdívkách, co si lidé občas dávají, je to vlastně jen zajímavost.
Jaké změny to byly, Romane?
No, setkával jsem se i dřív s tím, že lidé místo odpovědi na můj komentář týkající se naprosto jiného tématu řešili můj původ a začali psát hned něco o komunistech a tak… Ale v poslední době byly komentáře mnohem agresivnější.
Můžeš uvést nějaký příklad?
Vyjadřoval jsem se například k jednomu astronomickému tématu, když pod můj komentář přibyly komentáře jako: „Táhni na frontu,“, „Vrať se, odkud si přitáhl,“. Často se taky pod mými komentáři objevuje hláška „Русский военный корабль, иди нахуй!“ (Ruská válečná lodi, jdi do pr**le! – pozn. red.), což mě zpočátku i párkrát pobavilo, jelikož si opravdu nepřipadám jako loď. Navíc to lidé často píšou špatně.
Jak na takové reakce okolí reaguješ?
Zpočátku jsem na komentáře odpovídal, zda mají opravdu zapotřebí komentovat můj původ. Někteří se dokonce pokoušeli se mnou diskutovat v ruštině, což jsem vzhledem k mé úrovni češtiny považoval za zbytečné a z jejich strany za směšné a hloupé. Pak jsem reagovat přestal a dokonce jsem přestal psát i komentáře. Zjistil jsem, že je to zbytečná voda na mlýn nenávistným jedincům a vlastně jsem zjistil, že jsem si omezením používání sociálních sítí ušetřil spoustu času.
Ptají se tě občas lidé na tvůj názor ohledně války na Ukrajině?
Povídal jsem si o tom akorát s maminkou, která má v Rusku svoji nejbližší rodinu, se kterou já v kontaktu už moc nejsem. S nikým jiným jsem tohle téma neřešil.
A prozradíš, jaký je tvůj názor na invazi z pohledu někoho, kdo má v Rusku žijící příbuzné a pochází ze země, která je v očích zbytku světa považována za agresora?
No, nevím, jak na to vlastně odpovědět. Žiju v České republice vlastně už víc než polovinu svého života, takže bych řekl, že mám na tohle spíš názor Čecha než bývalého Rusa. Nepodporuji jakoukoliv formu násilí a je mi líto všech zmařených životů, především civilistů, kteří by neměli odnášet politické rozpory zúčastněných zemí. Samozřejmě je mi líto i mých příbuzných a dalších lidí, které jsem v Rusku znal jako dobré lidi, kteří se nikdy o politiku moc nezajímali, ale snažili se o to, o co se snaží i lidé tady. Chodit do práce, živit svoji rodinu, starat se o své děti, aby byli šťastné a sem tam si dopřát v životě nějakou radost… Zní to jako patos, ale bylo by fajn dožít se toho, že lidé se budou navzájem posuzovat kvůli kvalitám a činům a ne kvůli místu narození. A také toho, že se politické rozpory nebudou dotýkat civilistů, kteří chtějí prostě jen žít.
Zdroj: Autorský článek vytvořený na základě rozhovoru s panem Romanem, který souhlasil s jeho zveřejněním.
