Článek
Čekací doba je týden, ale já mám po dvou dnech pocit, že už to déle snad ani nevydržím.
A pak to přijde. Pípne první zpráva od kamarádky. Přijata. Poté od kamaráda. Taky přijat. Zamáčkneš slzičku a usměješ se na displej svého rozbitého telefonu. Telefonu, který zvládl všechno. Ale přesto, když čteš ta slova, máš pocit, že se ti rozsype pod rukama.
Přijat. Přijata. Stále mi chodí zprávy a já nestíhám gratulovat. V hlavě mám zmatek. Moje výsledky stále nikde a pomalu si začínám připouštět, že by to možná nemuselo vyjít. A další zpráva. Rychle odepisuji, ale slzy už si žijí vlastním životem. Sedím v pokoji na podlaze a mám pocit, že jsem snad jediná, která ještě neví, zda se někam dostala. A ta nejistota mě ničí.
Cítím se, jako kdybych už neměla, kromě slz, žádné emoce. Ale přece jen v hloubi duše něco poznávám. Možná je to radost za všechny ty kamarády. Nebo strach z nadcházejícího roku a zároveň něco, co zatím ještě tak úplně nedokážu popsat. Asi naděje, že mi jednou také pípne zpráva a já si přečtu gratulaci k přijetí.
