Článek
Jistě, pane premiére
Vedoucí úřadu vlády pozorovala svého šéfa s rostoucím znepokojením. Ačkoliv ministři opustili jednací místnost už před několika minutami, premiér tu nehnutě sedí, ruce opřené o desku jednacího stolu a hlavu zabořenou v dlaních.
Z jeho stabilizované polohy nelze vyčíst, zda se jeho duch stále ještě probírá jednotlivými momenty právě ukončeného jednání vlády, nebo již opustil tělo a tak potvrdil jeho několik měsíců stará slova, že už nikdy nebude mít vliv na své firmy a do smrti nebude užívat výsledků jejich činnosti.
Vždy obdivovala jeho neutuchající energii, s níž ještě před chvílí dokázal hned v zárodku utlumit jakoukoliv námitku kteréhokoliv člena vlády, která nebyla v souladu s programovým prohlášením, totiž s výsledky posledního průzkumu veřejného mínění.
A stejně obdivuhodná je jeho pružnost geniálního mikromanažera, s jakou dokáže reagovat na neustálé výkyvy nálad nevděčných obyvatel této země, těch smějících se bestií, které oč méně vědí, co chtějí, o to více jsou nespokojené, dokud to nedostanou. Jak rád by spojil hlubokými příkopy rozdělené obyvatelstvo do jednoho šiku, který správně chápe, kdo to s ním myslí opravdu dobře a kdo jen zbytečně straší lid údajně projedenou budoucností.
Ale teď tu sedí, jako by ho opustily poslední zbytky sil.
Už už se chystala, že pohmatem zjistí, zda volat záchranku, když konečně premiér zvedl hlavu a promluvil:
„Co mi to dělajů? Však dělám fšetko pro to, abych z této země udělal to nejlepší místo k životu na celé planetě a oni mi z jednání vlády dělajů stejnú žvanírnu ako je parlament. Ako by neveděli, kolik mi dalo práce dostat je na te poste. Ale ak ty večné spory položí vládu, já mám kam se vratiť. To oni budú měť problémy se uchytiť.“
Šéfka úřadu vlády usoudila, že nastala ta pravá chvíle. Otevřela šanon, váhavě z něj vytáhla pár listů spojených kancelářskou sponkou a podala jej premiérovi se slovy:
"Tady jsem si dovolila…"
„Co to je? Nemám čas to čítať,“ přerušil ji premiér:
„Stručně mi povedajtě, o co idě.“
„Je to návrh nového jednacího řádu vlády. Vím, jak to máte těžké s těmi diletanty, které ve vládě máte. Proto musíme posílit pravomoci premiéra.
Musíte mít možnost rozhodnout o uzavřeném projednávání bez souhlasu vlády. S ministry si sice po lidské stránce výborně rozumíte, ale pokud jde o plnění naléhavých úkolů jejich rezortů, aby bylo líp, všichni tápou a zdržují vás naivními připomínkami.
Aby vás to nezdržovalo a aby se v tom nikdo nemohl zpětně šťourat, musíme zrušit povinnost popsat v zápisu stručný popis rozpravy. A taky zrušit povinnost uvádět v něm hlasování ministrů u rozhodnutí o veřejných penězích. Vždyť oni stejně , když někdy zkoušejí hlasovat proti, chtějí se jen zviditelnit a svým voličům dát najevo, že vás hlídají.“
„No, to zní pekně, ale vy prece ty zápisy upravujete už teď. A co zvukový záznam z jednání? Tam si ty naše hádky može každý poslechnůť.“
„I na to jsem myslela. Zvukový záznam z jednání vlády by byl utajen. Co říkáte na dobu třicet let? To by snad mělo stačit.“
„No, vymysleli stě to dobre. Musím vás pochváliť. Ale oni mi to budů museť schváliť. A to nebudů chceť.“
„Nějak v tom stresu zapomíná,“ pomyslela si v duchu vedoucí úřadu vlády, ale nahlas odpovědela:
„Ale vždyť si vzpomeňte, pane premiére. Když jste sestavoval vládu, vybíral jste ministry podle tloušťky a obsahu složek, které na ně máte. Tak je zase vytáhněte. Už na příští týden jsem vám sjednala schůzky s každým ministrem mezi čtyřma očima. Na nich jim připomeňte, co jste pro ně udělal, když jste jim zajistil jejich postavení přes výhrady prezidenta.“
„Vidítě, to mě nenapadlo. A pritom je to také jednoduché. Rozděl a panuj. Rýchlo se učítě. Musím vás pochváliť.“
Žena lehce zrudla rozpaky. Premiér pochvalami šetří. To spíš nejde daleko pro nadávku.
„Ale predložiť ten návrh nemožetě vy,“ uvědomil si premiér pravidla subordinace: „a ani já. To by nepósobilo dobre.“
„I na to jsem myslela. Proto máte v kalendáři schůzek na prvním místě ministra spravedlnosti. Když jsme dávali dohromady vládu, všimla jsem si, že jeho složku máte hodně tlustou. Ten návrh, a ještě ještě rád, předloží on. Nakonec, tyhle věci má v referátě.“
Premiér viditelně pookřál. Už to zase byl muž na svůj věk plný energie.
„A od kedy s tým novým jednacím řádem začneme?“ zeptal se se zájmem.
„Není čas otálet. Hned po prázdninách,“ odpověděla šéfka úřadu vlády: „novináři se ještě budou vzpamatovávat z dovolených a lidi už si ani nevzpomenou, jak to bylo před prázdninami.“
_______
Poznámka: Přiznávám, že v té místnosti jsem nikdy nebyl, takže všechno se mohlo odehrát i trochu jinak. Ale vždyť (po)chybovat je lidské.
