Článek
Atmosféra v zasedací místnosti Institutu Václava Klause byla navzdory panujícím vedrům na bodě mrazu. A její příčinou nebyla klimatizace.
„Já zvedám obočí, Filipe,“ zahájil společné jednání špiček institutu a Motoristů sobě Václav Klaus téměř šeptem, což je pro všechny, kteří ho dobře znají, projevem nejvyšší míry nespokojenosti: „Když jsem vám říkal, abyste se zviditelnil i mezi nevoliči a voliči opozice, výslovně, zdůrazňuji VÝSLOVNĚ jsem tím myslel, abyste v rozhovorech připomínal, že jako vládní zmocněnec pracujete zadarmo a že i benzín si platíte ze svého.
A kdyby to nestačilo, měl jste začít platit ze svého i řidiče při vašich služebních cestách. To už by vaši obětavost musel uznat i prezident a připustit, že máte odpracováno…“
„Ale já jsem se v těch rozhovorech opravdu snažil,“ využil krátkého odmlčení svého guru a začal se hájit nešťastný Turek: „jenže Česká televize můj už natočený rozhovor neodvysílala. Byl jsem tak dobrý, že se zalekli mých argumentů.“
„Jeden neodvysílaný rozhovor a vy hodíte za hlavu dlouhodobou koncepci a namísto toho se zviditelníte při banální nehodě v centru Prahy,“ odmítl Turkův pokus o obhajobu exprezident: „A o čem ten rozhovor byl?“
„O klimatických změnách a o tom, jak Evropská unie hází klacky pod nohy evropskému průmyslu. Vycházel jsem při něm z vaší knihy a moje argumenty byly naprosto neprůstřelné.“
„Jsem rád, že studujete mou knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Ale to nestačí. Vaše netrpělivost úplně rozmetala náš dlouhodobý plán. To jste opravdu musel prohlásit, že národ si vás nezaslouží, pokud policie nesprávně vyhodnotí váš pokus o záchranu života řidiče sanitky a dalších osob, které ohrožoval svou rychlou jízdou? Ten argument byl připraven pro případ, že by prezident trval na tom, že odpracováno nemáte, a šířit ho měli vaši příznivci na sociálních sítích, a ne vy. Co s tím teď chcete dělat?"
„Tak já si toho řidiče začnu platit,“ pokusil se trochu otupit hněv velkého šéfa Filip.
„Teď, když jste dal svou neplacenou funkci k dispozici, je to k ničemu,“ odpověděl Klaus: „Jako řadový poslanec na řidiče nemáte nárok a lidi by si to vysvětlili jako vaši slabost a přiznání, že řídit auto neumíte.“
Turek sedí bezradně a ani ostatní účastníci jednání nevědí, co na to říct.
„Naštěstí jsem vymyslel plán B“, zvedl o pár decibelů hlas Václav Klaus, protože už jen pomyšlení na jeho genialitu mu zvedlo náladu: „A vy, Filipe, na něm máte malou zásluhu.“
Filip Turek, ještě před chvílí schoulený pod drtivým vlivem kritiky tak, že zcela zanikla jeho vždy tak impozantní hranatost, lehce pookřál, ale napjatě čeká, zda v tom není ironie.
„Když jste oznámil, že trestní oznámení na Petra Pavla nepodáte, napadlo mě, že bychom toho měli využít.“
Václav Klaus se odmlčel a vychutnával si zvědavost i údiv na tvářích svých posluchačů.
Po krátké pauze pokračoval:
„Petr Pavel bude kandidátem Motoristů sobě pro příští prezidentské volby.“
Ticho, které v místnosti nastalo po jeho slovech, je drtivé. Přítomní se po sobě dívají s nevyřčenou otázkou. Všichni tušili, že jednou ten den musí přijít.
Léta tvrdých politických šarvátek zanechají na člověku těžké stopy. Václav Klaus je sice bývalý vrcholový sportovec a jeho kondici mu mohou závidět i mnohem mladší, ale čas je neúprosný. Ale že to přichází právě teď, v tak kritické chvíli, to všechny zaskočilo.
Ohlušující ticho prolomil Petr Macinka:
„Ale já jsem mu přece vyhlásil extrémní kohabitaci,“ začal zvolna a sledoval, zda jeho velký vzor plně chápe význam jeho slov.
„Řekl jste extrémní?“ zeptal se Klaus řečnicky a rovnou pokračoval: "a myslel jste tím extrémně dobrou, nebo extrémně špatnou kohabitaci?"
„Všichni to chápali jako projev tvrdého soupeření.“
„A vy jste se jich ptal, Petře?“
„Na to jsem se nemusel ptát. To bylo jasné.“
„Ale to by byl obrat o tři sta šedesát stupňů,“ uplatnil svou třeskutou inteligenci Turek.
„Říká se sto osmdesát, Filipe,“ opravil ho šeptem Macinka.
„Ne, ne, Petře. Filip sice trochu tápe v geometrii, ale politologicky bych to nazval návrat na výchozí pozici po pečlivé obhlídce terénu.“
„Ale Petr Pavel je přece vůdcem opozice.“
„To jsou jen taková slůvka. On sám to vyvrací. A myslíte si, Petře, že Pavel má blíž k Babišovi nebo Okamurovi než k Motoristům? Vždyť vy už jste udělal vstřícný krok v Ankaře, když jste mu nabídl své místo ve druhé řadě.
A teď, když vetoval ten zákon, je čas na další krok. Ve volebním programu jste měli vyrovnaný rozpočet. Tak před novináři začněte naznačovat, že ze všech koaličních stran mají Motoristé k prezidentovi nejblíž. A Babišovi řekněte, že pro přehlasování veta hlasovat nebudete.“
„Ale to se rozpadne koalice,“ namítl Macinka.
„Nerozpadne. Babiš i Okamura potřebují, aby vydržela. Babiš vám něco nabídne, ale na vašem místě bych první nabídku nebral. On rád přidá.“
„Takže Pavel bude našim kandidátem jen naoko?“
„Naopak. To hlasování zařiďte tak, aby bylo veto těsně přehlasováno a nikdo nevěděl, kdo z Motoristů jak hlasoval. Potom prosazujte, že koalice by neměla stavět společného kandidáta na prezidenta. A v pravý čas nominujte Petra Pavla.“
„Ale to nemůžu!“ zoufale vykřikl Macinka: „To bych popřel sám sebe! A Pavel taky!“
„Ale, Petře, Winston Churchill začínal jako labourista a skončil jako vůdce konzervativců.
A ještě zářivější příklad: se svým přítelem z Prognostického ústavu Milošem Zemanem jsme bez problému obsadili celé politické spektrum zprava doleva, a to jsme ani nemuseli měnit názor. A opoziční smlouva to zpečetila.“
„To přece nemůže vyjít,“ pochybuje Macinka.
„Tak se podívejte. Možnosti jsou jenom dvě:
Buď Petr Pavel s vaší podporou vyhraje a bude vám vděčný, nebo prohraje a vy se ho konečně zbavíte. Tak do práce!“
_______
Poznámka: V prostorách IVK jsem nikdy nebyl, takže mé informace mohou být poněkud nepřesné, protože k žádnému účastníkovi onoho jednání nemám důvěru.
