Článek
Alice opatrně sáhla na kliku a druhou rukou lehce nadzvedla vrátka tak, aby je otevřela zcela nehlučně. Pak jimi protáhla kočárek se spícím Lukášem, vrátka za sebou stejně tiše zavřela a kočárek postavila ke vstupním dveřím přízemního domku svých rodičů.
Ve skutečnosti od tátovy smrti obývá domek jen její máma, ale setrvačnost našich myšlenek je silná. Vždyť i o ní celá rodina mluví jako o malé Alici, přestože velkou Alici, tedy svou mámu přerostla o deset centimetrů.
Teď musí nepozorovaně projít zahradou na jižní stranu domu a doufat, že se Lukáš nevzbudí.
Je krásný podzimní den. Ač je úplné bezvětří, z rozložitého ořechu se tu a tam oddělí žlutý list a tiše dopadne na záhon fialových jiřin nebo na trávu pod ním. Ale Alice tu tichou odcházející krásu nevnímá. Je zcela soustředěná na to, aby spadané listí pod jejíma nohama nezpůsobilo žádný hluk.
Konečně došla k oknu na jižní straně. Pomalu se zvedla na špičky a nahlédla do obývacího pokoje s kuchyňským koutem. Místnost je prázdná, ale máma musí být někde poblíž, protože na plynovém sporáku stojí hrnec. Pokračuje tedy dál, k oknu do ložnice. Pohled, který se jí naskytne přes záclonu, ji zasáhne, i když něco podobného tušila.
Její máma sedí zády k ní na posteli obkročmo na muži, do jehož tváře sice nevidí, ale košile v chvatu přehozená přes pelest postele je nepochybně Hynkova. Jeho matka mu ji dala k loňským Vánocům. Sezení ale není přesným popisem viděného. Velká Alice se pohybuje, jako kdyby ve strhujícím finiši bojovala o vítězství na Velké pardubické.
Malá Alice zadusila výkřik deroucí se jí na rty a vydala se zpět ke vchodovým dveřím. Ačkoliv ta cesta je krátká, v hlavě jí šílenou rychlostí probíhá film jejího krátkého manželství.
Vdávala se mladá; hned po maturitě. Máminy námitky nebrala vážně:
„Vždyť tys mě porodila v sedmnácti, a to už jsi byla přece vdaná,“ odmítla její návrh, že teď, po tátově smrti by s ní mohla cestovat a poznávat svět a ne vázat se na pětadvacetiletého Hynka:
„A táta byl o devět let starší než ty.“
„Vzpomeň si na Madeiru, tam to přece bylo nádherné. Takhle bychom si mohly užívat ještě dlouho,“ nedala se máma.
Pro tu byla Madeira opravdu krásná. Rozpustila tam smutek po předčasně zemřelém manželovi, ale hlavně jí lichotilo, že je všichni považovali za sestry. Ale malá Alice, tehdy osmnáctiletá, to zdaleka tak pozitivně nevnímala, i když jejich vztah byl kamarádský.
Nakonec si prosadila svou a brzy se jim narodil Lukáš. Ale už v posledních měsících těhotenství začala Alice pociťovat Hynkovu odtažitost a po porodu se to nijak nezlepšilo. Doma trávil stále méně času, a pokud doma byl, až příliš často byl unavený a podrážděný. Kdyby Alice tušila, že se Hynek tak změní, do svatby by se tak nehnala.
A zatímco její manželství chřadlo, její máma přímo kvetla. Alice tušila, že za tou proměnou je asi nějaký muž, ale máma, se kterou si dříve všechno říkaly, byla najednou tajemná jako nečitelný anonymní dopis.
„To se mám už nadosmrti tvářit jako šíleně smutná princezna? Nic za tím nehledej. Normálně zase žiju,“ ujišťovala ji máma, ale Alice cítila, že před ní něco skrývá. Ne, že by matce nový vztah nepřála. Tátu už jí nikdo stejně nevrátí a máma je vlastně pořád ještě mladá. Ale sžírala ji zvědavost.
Myšlenku, že by si máma mohla začít s jejím Hynkem, napoprvé zahnala jako úplný nesmysl. Ale napodruhé už jí to tak šílené nepřipadalo. Vysvětlovalo by se tím chování obou. Pochybnosti narůstaly a postupně jí ta myšlenka začala otravovat jako dotěrný hmyz. A dnes se s konečnou platností rozhodla, že si v tom udělá jasno.
Došla ke vchodovým dveřím. Odsunula kočárek se stále spícím Lukášem, opatrně odemkla a vstoupila dovnitř. Za zavřenými dveřmi ložnice se podle vycházejícich zvuků chystalo finále. Rychle k nim došla a otevřela je. Ale slova jí zmrzla na rtech. Nejraději by se teď propadla do země nebo byla na druhém konci světa.
Slastný výraz v matčině obličeji vystřídala směs překvapení, zděšení a vzteku. A pod ní se na ni nechápavě díval Hynkův o pár let starší bratr Karel.
