Článek
Z hlediska vyššího principu mravního nezačal Petr Pavel svou kariéru nejlépe. Nevím, jestli to byla naivita, nebo pragmatismus, co jej vedlo ke vstupu do strany, která se si svá věčná volební vítězství pojistila Ústavou.
Po vzoru svého otce chtěl se Petr Pavel stát vojákem. V době, do které se narodil, sice bylo možné stát se vojákem z povolání a nebýt přitom členem Komunistické strany, ale kariérní postup byl mnohem pomalejší a ty nejvyšší hodnosti nedosažitelné.
Ale ještě než mohl Petr Pavel svou kariéru opravdu rozjet, ukázalo se, že nic netrvá věčně, a vláda jedné strany skončila. A Petr Pavel začal dokazovat, že víc než o podporu komunistického režimu mu šlo o vojenskou službu vlasti.
Jeho další kariérní postup už nebyl závislý na členství ve straně, ale pouze na jeho vojenských kvalitách. A ty prokázal zejména na zahraničních misích. Jím vedená úspěšná záchranná operace obklíčené francouzské jednotky na Balkáně mu přinesla uznání vyjádřenému udělením dvou nejvyšších francouzských vyznamenání a posléze i vysokou funkci v centrále NATO.
S tímto zápisem se v roce 2022 ucházel o post prezidenta České republiky.
Připouštím, že když se dostal do druhého kola, nebyl jsem nadšen, a to o to více, že i druhý kandidát, Andrej Babiš, byl v minulosti členem Komunistické strany a navíc konfidentem StB.
Budiž připomenuto, že ani Andrej Babiš by nemohl v době vlády jedné strany pracovat na pozici, v níž jej zastihl listopad 1989. Kdyby nebyl v KSČ, mohl by přes své jazykové znalosti připravovat v bratislavském ústředí materiály pro své kolegy a o práci v zahraničí pouze snít. A bez podpisu spolupráce s StB by nemohl působit v nesocialistické zemi.
Jenže stejně tak musím připustit, že není vinou ani Petra Pavla, ani Andreje Babiše, že ve volbách nekandidoval nikdo, kdo by voliče přesvědčil, že je lepším kandidátem na prezidenta republiky než jeden z těch dvou.
Řada mých přátel i členů mé sociální bubliny se zdráhala podpořit ve druhém kole Petra Pavla s poukazem na jeho minulost. Petr Pavel přesto ve druhém kole porazil Andreje Babiše historicky největším rozdílem.
A Andrej Babiš v čele svého hnutí dvakrát vyhrál volby do Poslanecké sněmovny a stal se premiérem.
Je zajímavé, že příznivci jednoho jsou zpravidla odpůrci toho druhého a vyčítají mu především minulost, která je u nich dost podobná. Rozdíl je ale v tom, ke své minulosti přistupují.
Zatímco Petr Pavel již v minulosti své prohřešky a omyly mladí přiznal, Andrej Babiš se dodnes soudí o to, zda byl nebo nebyl někým, kým prokazatelně byl.
A rovněž jejich život se od devadesátých let ubíral po zcela odlišných dráhách. Zatímco Petr Pavel prožil život vojáka a vysloužil si za něj uznání na mezinárodní scéně, Andrej Babiš navlékal na řetěz svých úspěchů firmy, jejichž majitele tu podvedl, onde zastrašil a vybudoval impérium, které mu objektivně vzato znemožňuje být členem vlády. A to pokřivené jednání mu vydrželo dodnes.
Oba dva mají však stále něco společného. Jsou živoucím dokladem toho, že hranice mezi dobrem a zlem neprobíhá mezi „my“ a „oni“. Ona probíhá v každém z nás. A není to relativizace dobra a zla.
Každý z nás se denně rozhoduje, na kterou stranu se přidá. Někdy je ta čára neostrá a klikatá. Jen zřídka je zlo tak velké, že je to patrné na první pohled. Jeho působení je nenápadné a často se rozhodujeme bez detailních znalostí všech okolností. Někdy jen stačí mlčet. Ale i ten, kdo někdy, ať už z jakýchkoliv důvodů zvolil špatně, by měl dostat šanci napravit to. A tím prvním krokem by mělo být uznání chyby.
_______
Poznámka na závěr: To není ani obhajoba jednoho, ani obžaloba druhého. Je to pouze můj pohled na půtky, které nás možná zbytečně rozdělují na dva nesmiřitelné tábory, přestože dvě věci máme nepochybně společné: Nejsme bez chyb a snažíme se o to nejlepší, čeho jsme podle naší představy schopni.
