Článek
Místnost, do které jsem se probudil, byla nasycená anestézií ředěnou jedním mužským a dvěma ženskými parfémy a tlumenými zvuky připomínajícími okolí včelího úlu. Nic jiného jsem necítil. Žádný pocit, že se něčeho dotýkám, tlak podložky, na které nejspíš ležím, působení tepla nebo chladu.
Jako by existovalo jen moje myšlení, na které nepůsobí žádné fyzikální zákony včetně gravitace, a ze smyslů jen sluch a čich.
Asi neumírám, protože přicházející smrt všichni, kteří to zažili, popisují jako přicházející zářivé světlo. Ale upřímně řečeno, nevím, jak jsem mohl přežít.
V tlumeném šumu jsem zaslechl přibližující se dvoje kroky, otvírání dveří a neznámý hlas, který tiše, ale rozhodně říkal:
„To bych v této chvíli považoval za příliš radikální a přinejmenším předčasné. Vyčkejme pár dnů. Medicína dnes umí skoro zázraky.“
„Ale je to jeho výslovné přání,“ jasně jsem poznal Oldův hlas.
„A máte to písemně, pane Novotný?“
„Samozřejmě. Jinak bych o tom vůbec nemluvil,“ odpověděl Olda důrazně: „Tady mám kopii jeho prohlášení pro tuto situaci.“
„Ale zjistili jsme, že jeho mozek vykazuje velmi silnou aktivitu. Operovaly ho tři týmy osmnáct hodin a v průběhu operace se nám párkrát zdálo, že odchází. Upřímně řečeno, nevěřil jsem tomu, že to přežije. Stal se zázrak. A kdyby se nestal, tenhle rozhovor by byl zbytečný a jeho orgány by už byly na cestě k potřebným.“
Přítmí náhle skončilo. Otevřely se mi oči. Raději bych je otevřel já, ale jasně jsem cítil, že i když můj mozek pracuje na plné obrátky, na pohyb jakékoliv části mého těla nemám sebemenší vliv. Vedle sluchu a čichu mi tedy zůstal i zrak, ovšem bez možnosti jakkoliv měnit úhel pohledu.
Ze své pozice jsem viděl strop a horní části tří stěn pokoje a poprsí nade mnou stojícího Oldy a lehce prošedivělého muže v lékařském plášti.
„Vidíte? Stále je tu naděje,“ zašeptal lékař Oldovi a pak se obrátil na mě hlasitěji a s až přehnanou artikulací: „Jestli mě slyšíte, zkuste sklopit víčka.“
Viděl i slyšel jsem je naprosto dokonale. Mému mozku se snad tím, že přestal mít sebemenší vliv na zbytek těla, zvýšila kapacita potřebná ke zpracování vjemů těch tří smyslů, které mi zbyly, i na myšlenky, které se mi honí hlavou.
Jasně jsem věděl, o čem mluví Olda. A to znamená, že jsem na tom opravdu špatně.
Jenže sklopit víčka jsem nedokázal.
_______
S Oldou se známe od dětské přípravky. Spolu jsme postupovali přes mladší i starší žáky a mladší dorost, ale zatímco mě si už jako šestnáctiletého vybral trenér prvního mužstva a já jsem začal hrát ligu, Olda přešel mezi dospělé až o tři roky později, když já už jsem měl za sebou řadu startů za nároďák a titul mistra světa.
A zatímco já jsem se stal nezpochybnitelnou součástí reprezentace, Olda se občas dostal do širšího výběru na velké akce, ale vesměs patřil k těm, kteří byli při poslední nominaci vyřazeni.
Určitě v tom hrálo roli i to, že Olda prodělal pár nepříjemných zranění, zatímco já jsem měl až neskutečné štěstí. Často jsem se v duchu ptal, kdy, jak a čím to moje štěstí skončí.
Moje kariéra se blížila ke konci, ale dosáhl jsem v ní všeho, o čem jsem v dětství snil. A teď už se o mě přetahovaly dvě televize, abych k nim, až skončím, nastoupil jako expert a komentátor.
Trénovat jsem nechtěl. Je to spousta stresující práce, a když se hráči proti trenérovi spiknou, hledá si nové místo. Ale práce v televizi mi umožní být u svého sportu dál a v klidu.
Právě jsem se vracel z chaty, kde jsme s Boženou domlouvali podrobnosti mého přechodu ze sportovního do komentátorského života. Strávili jsme tím celý víkend a samozřejmě nezůstalo jen u pracovních otázek. S Boženou jsme se sblížili už dříve, ale tímto víkendem nabral náš vztah úplně novou hloubku.
Vracel jsem se domů v dobrém rozpoložení snad jen nepatrně kaleném tím, že Oldovi budeme muset vysvětlit, že Božena a já plánujeme společnou budoucnost.
Až dosud jsem se delším a vážným vztahům vyhýbal. U starších spoluhráčů jsem viděl, kam to vede. Zpočátku je žena nadšená pozorností, které se jí dostává, ale brzy začne vidět i stinné stránky popularity. Pokud nemá vlastní kariéru, začne z nudy vymýšlet hlouposti, a když ji má, přestanou si časem rozumět. Netvrdím, že to tak dopadne vždy, ale statistika je neúprosná. Ale s Boženou to bude jiné. Budeme mít společnou práci i zájmy.
Do té levotočivé zatáčky jsem sice vjel o něco rychleji a levá kola mého auta se ocitla nalevo od plné čáry, ale vůbec nevím, kde se na té většinou opuštěné cestě vzal ten kamion, který se přes tu čáru samozřejmě dostal taky.
Tak to je poprvé v životě, kdy mě štěstí opustilo. A nejspíš i naposledy. Blesklo mi hlavou, než jsem ucítil tvrdý naráz a pohltila mě černočerná tma.
_______
