Článek
„Vůbec nereaguje,“ tiše pronesl Olda a podle zvuku jsem usoudil, že hledá v kufříku listinu, o které mluvil.
„Nechte tomu čas, to může být důsledkem posttraumatického šoku,“ řekl lékař a sklopil hlavu, zjevně aby si listinu pročetl.
V šoku jsem možná byl, ale můj mozek pracoval dokonale. Jenže nic z toho, co se v něm dělo, nedokázalo překročit jeho hranice.
„Ale tady se píše o euthanasii,“ ozval se po chvilce lékař. Ta u nás zatím není uzákoněná."
„Já vím. Ale asi by šlo odpojit ho od přístrojů. Je na nich zcela závislý.“
„Ale pane, víte pod jakým jsme teď drobnohledem? Víte dobře, že je to mnohonásobný mistr světa. O jeho bouračce i o naší operaci se píše a mluví ve všech médiích od těch nejserioznějsich až po bulvár. Nesmíme si dovolit nic, co by nebylo lege artis, jestli vám to něco říká. A euthanasie u nás pod činnosti v duchu lege artis alespoň zatím nespadá. Tenhle papír byl podepsán s vědomím, že se jeho přání nedá legálně uskutečnit.“
„Jenže on počítal s tím, že v takovém případě odjede nebo bude odvezen na tu švýcarskou kliniku. Je to na druhé straně.“
_______
A zase ta tma. Oči se samovolně zavřely. Doufal jsem, že se zase rychle otevřou a mí pozorovatelé to budou považovat alespoň za náznak, že je vnímám, ale marně.
Ano, ten papír jsem opravdu před deseti lety nechal sepsat a podepsal.
To jsme na předzahrádce nóbl restaurace oslavovali titul. První, u kterého byl i Olda. Něco už jsme měli upito, když jsem si všiml starého muže, jak tlačí do mírného kopce invalidní vozík, na kterém seděla beznohá žena přibližně jeho věku.
Namísto abych ocenil lásku a péči, kterou ten stařec dává své životní družce, prohlásil jsem ve své pýše, že kdybych na tom někdy měl být jako ta žena, raději bych nežil, abych nikomu nebyl na obtíž.
„To bys spáchal sebevraždu?“ zeptal se tehdy Olda a já jsem mu odpověděl, že na to už jsou ve světě zařízení.
A teď mi dochází, že poprvé mě štěstí neopustilo v té zatáčce, ale před těmi dvaceti lety, když nade mnou zvítězilo moje ego a já jsem nechal sepsat a podepsal ten nesmyslný list papíru a předal ho do úschovy Oldovi.
Kdybych tenkrát po vystřízlivění řekl, že to byly jen takové opilecké řeči, které jsem nemyslel vážně, asi bych byl chvilku za sraba, ale teď bych se nemusel obávat, že mi vypnou přístroje, které mě, jak stále doufám, přestože vůbec nevím, v jakém stavu je moje tělo, zatím drží při životě.
Stejně je zvláštní, že hodnotu něčeho poznáváme až ve chvíli, kdy to ztrácíme. Až dosud jsem život a zdraví považoval za samozřejmost a spojené nádoby. Teď jsem o zdraví přinejmenším na dlouhou dobu přišel, ale život jako by tím pro mě získal na ceně.
„Pojďme a nechme ho odpočívat. To mu teď prospěje nejvíc,“ zaslechl jsem lékaře a pak už jen vzdalující se dvoje kroky a tiché otevření a zavření dveří.
_______
Nevím, jaká doba uběhla od mé havárie. A taky nevím, proč Olda přišel do nemocnice s tím nešťastným papírem.
Řekla mu už Božena o nás dvou a on se mě chce zbavit?
Byli jsme rozhodnuti, že před Oldou nic tajit nebudeme. Od obou vím, že si už dávno přestali rozumět a byli spolu vlastně jen ze setrvačnosti. To ale neznamená, že Olda náš vztah přijme klidně. Možná to bere jako zradu a já jsem mu kdysi dal do ruky zbraň. A já nemám jinou možnost, jak se bránit, než doufat, že lékaři se budou snažit udržet mě při životě.
A taky, že nenastane nějaká situace, kdy bude počet život udržujících přístrojů v nemocnici nižší, než počet potřebných a někdo rozhodne, kdo půjde z kola ven.
