Článek
Moje srdce bije hlavně pro metal. Rap či hip-hop znám hlavně z hitparády Eso díky tehdy slavné klučičí kapele Chaozz a od té doby tak nějak vím, že tenhle žánr není nic pro mě - alespoň jsem si to donedávna myslela. Přesto jsem se devatenáctého září 2025 shodou okolností octla v O2 aréně mezi fanoušky rapu.
Rap? Nikdy. Nebo jo?
Lístky na velký koncert Dje Wiche a jeho asi 25 hostů, mezi kterými byli údajně známí rappeři (já jsem znala akorát Rytmuse, Daru Rolins a Mikea Spirita), se doma objevily jednoduše. Jako dárek pro mého manžela. Jelikož už v našem věku všechno máme a další čajový servis a jiné blbosti jsou pro nás nežádoucí, začali jsme se obdarovávat zážitky, často v podobě koncertů. Před manželovými narozeninami jsem tedy začala lustrovat, jaké jsou letošní možnosti a dárek byl za chvíli vybraný.
Když moje oči přitáhl právě DJ Wich, vzpomněla jsem si, že před pár lety si manžel kupoval nějaké oblečení z jeho merche. Kromě toho jezdíval na hip-hop kempy, a proto jsem nabyla dojmu, že takový dárek ho zaručeně potěší a ode mě ho určitě nebude čekat. Koupila jsem dva lístky, aniž bych přemýšlela nad tím, kdo s mužem půjde. Někoho vezme nebo v nejhorším zatnu zuby a půjdu s ním já, říkala jsem si a ono to nejhorší doopravdy nastalo.
Rozšíření obzorů není na škodu
Tak jsme teda vyrazili na Vysočanskou a odtud pěšky do O2 arény. S námi proudily davy dalších, narozdíl ode mě stylově oblečených, fanoušků rapu, přičemž nás doprovázel odér marihuany. Řekněme si to narovinu, byl to trochu jiný zážitek, než stejná cesta před několika měsíci, kdy jsem si rozšiřovala obzory, když v Praze vystupoval slavný houslista André Rieu.
Na místo jsme dorazili s hodinovým předstihem, a proto jsme si do blízkosti našeho sektoru v nejvyšším patře (lepší místa už byla rozebraná a na nás zase zůstala jen místa s výhledem jako z letadla a ideální pro závratě), zašli dát něco k pití. Posilnila jsem se vynikajícím frizzante Rosé za 160 Kč nalitým ve vratném plastovém kelímku, a poté jsme zamířili najít naše sedadla, v domnění, že koncert začne přesně ve 20:00 hodin, i když na vstupence bylo uvedeno, že doba začátku se může lišit.
Výhled jako na dlani.
Samotný koncert začal skoro o půl deváté, ale pak to už švihalo. Vystupoval jeden interpret za druhým a diváky nikdo nezatěžoval zbytečnými řečmi. Manžel mi při jednotlivých vystoupeních poskytoval informace o tom, kdo vystupuje a občas dodal nějakou tu perličku ze zákulisí. Nechyběly stroboskopy, výtah, ohně a na závěr černá a efektní děkovná plachta.
Děkovná plachta na závěr a všichni vystupující na pódiu. Omluvte kvalitu fotky, seděli jsme doopravdy daleko.
Koncert provázela fajn atmosféra, ale jednu výtku přeci jen mám. Mrzelo mě, že jsem u málokterých účinkujících rozuměla textům, a přitom bych se do nich tak ráda zaposlouchala. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme seděli daleko, nebo měli podobný dojem i ostatní návštěvníci v sektorech bližších pódiu, ale za mě je to na takové akci, kde nechybí ani symfonický orchestr, veliká škoda.
Nakonec jsem ráda, že jsem s manželem mohla vyrazit právě já. Rozšíření obzorů bylo fajn a klidně bych na podobnou akci vyrazila znovu. Ostatně, ani manžel se nebrání metalovým koncertům a ve finále si z každé akce odnášíme spoustu nových zážitků, ze kterých zase chvíli můžeme čerpat energii.
