Hospodský bizár: odřené lokty, zkažený cukr a neomalená servírka

Máte-li rádi články s odlehčeným obsahem inspirovaným tak trochu nevšedními událostmi každodenního života, jste tu správně.

Úvodem bych ráda napsala, že v žádném případě nejsem štamgastka nebo, chcete-li, hospodská povalečka v místní nalejvárně.

Jsem vzorná máma dvou dětí (snažím se jí být), u které se pochopitelně nesluší, aby po práci chodila na jedno desetipivo. Kromě toho po ničem takovém netoužím a k této touze u jiných nechovám ani ty nejmenší sympatie.

Na druhé straně si musím nalít čistého vína… Z rodinného shonu si alespoň jednou za kvartál velmi ráda odskočím s kamarádkou či kolegy na skleničku. Nejde o to zbořit se, abych si druhý den nic nepamatovala, jako spíš o popovídání s normálními lidmi o běžných starostech či radostech. Neříkám, že děti a manžel nejsou normální, ale… Jistě víte, jak to myslím.

Právě díky tomu, že občas navštívím restauraci či kavárnu, jsem obohacena o pár zvláštních situací a poznatků, bez kterých bych se ovšem obešla. Přesto se o ně chci podělit.

Prozradím vám, jaká je moje oblíbená poloha. Jelikož se stále bavíme o restauracích, samozřejmě mám na mysli polohu sezení u stolu v restauraci.

V restauraci se obvykle opírám lokty o stůl a dlaně mám pod bradou. Jak se ukázalo, tato poloha není úplně vhodná, protože při ní hrozí sedřené lokty, které i docela bolí.

Úkaz odřených loktů se mi stal relativně nedávno. Seděla jsem v restauraci s kolegy, na sobě jsem měla triko s krátkým rukávem a klasicky jsem se opírala lokty o stůl. Když jsem se ráno vzbudila (nikoliv pod stolem, nýbrž v posteli), zjistila jsem, že mám odřené lokty. Polohu nehodlám měnit, ale příště si do hospody beru dlouhý rukáv nebo alespoň chrániče.

Zážitek se zkaženým cukrem jsem si odnesla z kavárny. Jako každý pátek, jsme i tentokrát s manželem vyrazili na snídani.

Kousek od nás v kavárně seděl starší pár, kterému číšník přinesl kávu. Paní si zrovna rozdělávala cukr a já jsem si všimla jejího rozhořčení, jehož pravý důvod díky teatrálnosti nešlo přeslechnout.

Výše uvedená slova byla namířena k jejímu partnerovi, ale snad aby měla svědky, do svého problému vtáhla i mě. Když se mě rozhořčená paní zeptala, jestli mám také zkažený cukr, snažila jsem se jí trpělivě vysvětlit, že rozbalila třtinový cukr, čímž se vysvětluje hnědé zbarvení. Já navíc ani nesladím. Ale víte co? Vysvětlování bylo marné, paní si mlela svoje a cukr se snažila vyreklamovat.

Poslední situaci jsem zažila v baru se zahrádkou, když jsem si večer vyrazila na večeři s kamarádkou. Protože venku nebyl volný stůl, zamířily jsme dovnitř. Ještě předtím, než jsme si stačily sednout, přiběhla za námi servírka a řekla nám následující slova.

Co vám budu povídat, tuto informaci jsme ocenily, protože byl zrovna jeden z posledních pěkných dnů.

Brzy se ovšem ukázalo, že servírka nás postavila před dost trapnou situaci, protože když jsme přišly ke stolu hostů, kteří dle slov servírky právě odchází, zjistily jsme, že mají plnou sklenici piva a rozhodně ho hodlají dopít.

Lidi u stolu na nás chvíli nechápavě koukali a my na ně. Nakonec jsme s omluvou odešly. Od svérázné servírky to nebylo ani trochu slušné přesto, že to s námi možná myslela dobře. Nebo se jen chtěla pobavit na cizí účet?

Pokud máte také nějaké nevšední zážitky z restaurace, budu ráda, pokud se o ně pod článkem podělíte prostřednictvím slušné, kultivované diskuze.