Článek
Asi tak rok před osmnáctými narozeninami jsem začala mluvit o mé silné touze udělat si řidičák. Střádala jsem peníze z brigád, hezky korunku ke korunce. Pamatuji si, že autoškola v té době stála 6 000 korun. Abych vám to přiblížila, bavíme se o době před 20 lety. Šlo o spoustu peněz a co jsem nenašetřila z brigád, doplatili rodiče v rámci dárku k narozeninám.
Osmnáctiny byly metou pro řidičák
Ve chvíli, kdy jsem se vzhledem k věku mohla přihlásit do autoškoly, jsem to udělala. Vyplnila jsem přihlášku a byla jsem ráda, že do kurzu, který jsem absolvovala o prázdninách, chodím společně s několika spolužáky ze základky. Bylo to milé zpestření, protože jsme se viděli po dlouhé době. Na střední chodil každý jinam, do různých koutů republiky.
Kurz začal teorií, učením testových otázek a zanedlouho se začaly plánovat jízdy, které pro mě byly už tehdy docela stresující. Před 20 lety jsem trénovala rozjezd ve Felicii a moc dobře si pamatuji, že o pár lekcí později jsem jezdila v modré Fabii.
Cholerický instruktor? No nazdar
Můj instruktor, který ačkoliv byl v učebně při vysvětlování výměny oleje klidný a vtipný, při jízdách se vyloupl v cholerika s téměř nulovou trpělivostí. Pamatuji si, že jednou jsem dokonce odcházela s brekem. Vše se zlepšilo až s dalšími lekcemi, protože víkendy jsem trávila projížděním všech křižovatek na kole. Uvědomovala jsem si různé situace a osvojovala si veškerá pravidla silničního provozu. K mému překvapení to ocenil i instruktor a díky tomu byl později klidnější.
Na tomto místě si neodpustím poznámku o tom, že instruktoři by měli být vyrovnaní. Vždyť žáci autoškoly se teprve učí řídit, za volantem do té doby (doufám) pravděpodobně nikdy neseděli, pokud je rodiče náhodou nevzali na nějakou polní cestu, kde je učili základům řízení motorového vozidla. A od takových jedinců přece nejde čekat výsledky profíka.
Nikdy jsem se nevyjezdila
Testy i závěrečnou jízdu jsem zvládla bez problémů, ale myslím si, že zásadní chybou bylo, že jsem hned po autoškole nezačala jezdit. Neměla jsem moc příležitostí. Přes týden jsem byla na intru a když jsem na víkend přijela domů, rodiče mi nechtěli půjčit auto. Párkrát jsem s tátou jela někam mimo provoz, ale vždy bylo vidět, že by nejraději řídil sám. Nedivím se, měli strach a nemám jim to za zlé. To, že nejezdím, nedávám za vinu ani cholerickému instruktorovi, ani rodičům.
Auto? Raději si koupím byt
Když jsem dokončila školu a začala jsem chodit do práce, pro změnu jsem na auto neměla peníze a později jsem dala přednost koupi bytu. Bydlela jsem v Olomouci a všude jsem se dostala pěšky, tramvají nebo autobusem. Dost limitující bylo, když jsem o víkendu chtěla vyrazit na nějaký výlet nebo jsem jela někam vlakem, který měl dvouhodinové zpoždění. V těchto chvílích jsem za svou neschopnost byla naštvaná sama na sebe.
Jak roky plynuly, uvědomila jsem si, že za volantem jsem neseděla už úctyhodných 12 let. Byla jsem na začátku vztahu se svým současným manželem, který si auto půjčoval od rodičů, nechyběla mu trpělivost a proto jsme spolu vyrazili na menší soukromou jízdu. K mému údivu jsem zjistila, že řízení jsem ještě úplně nezapomněla a občas jsem jela i do provozu, ale jen párkrát sama a bez spolujezdce, kterého jsem vždy brala jako jakousi jistotu. Kdyby se něco stalo, nebudu na to sama. Když nebude kde zaparkovat nebo místo na auto bude tak tak, pomůže mi manžel. Vím, že toto uvažování nespěje k samostatnosti, ale nemohla jsem si pomoct.
Řízení v provozu je velký strašák
Přesto, že mi manžel dodával sebedůvěru slovy „vždyť řídíš dobře“, v provozu jsem se necítila nikdy komfortně, obzvlášť při jízdě bez spolujezdce. Když už jsem samostatnou jízdu zvládla, byla jsem na sebe pyšná, ale pořád jsem nejezdila denně.
Zanedlouho jsme se přestěhovali do Prahy, kde nám auto už vůbec nechybělo a řízení v hlavním městě pro mě bylo naprosté sci-fi. Uplynulo dalších 10 let, ve kterých jsem se odhodlala k řízení na několik výletů, párkrát jsem jela sama na naučené místo, ale potěšení z řízení se stále nekoná. A co je hlavní, nemůžu se zbavit strachu. To, že bych mohla mít například těžkou autonehodu, mě děsí. Vím, že stát se může cokoliv kdekoliv a člověk by takto neměl přemýšlet ale ne, prostě se tomu neubráním.
Lidé v okolí na mě koukají skrz prsty
Mám pocit, že pokud dnes neřídíte, známí vás berou jako někoho, kdo je negramotný a méněcenný. Známí se mě ptají, jak vůbec můžu přežít bez auta. Setkávám se s nepochopením, když musím říct, že na delší výlet se nepřidáme, protože neřídím. Taky je mi hloupé se k někomu cpát do auta a ani to nedělám.
Pokud se na řízení člověk necítí a bez auta se obejde, ať prostě neřídí. Auto není hračka a s nálepkou neřidiče se už nějak vyrovnáme.
Protože bydlíme na místě s dobrou dostupností a školku i školu máme u domu, auto využíváme většinou pouze o víkendech a v poslední době už řídí výhradně manžel. Samozřejmě bych si mohla najít příležitosti k tomu, abych se vyjezdila, ale svůj volný čas věnuji raději procházce nebo si jdu zaběhat.
Není vůbec vyloučeno, že přijde čas, kdy mi nic jiného nezbyde (například cesty s dětmi na kroužky, soutěže apod.) a pak budu k řízení donucena. Uvědomuji si to, ale moje zábrany mi nedovolují řešit to s předstihem.
Myslím si, že pro budoucí řízení je ve finále lepší, když si řidičák uděláte až ho potřebujete. Máte vše v čerstvé paměti a tím, že jezdíte hned po autoškole denně, jste sebejistější.
Zajímalo by mě, kolik žen to má stejně, a proto vkládám anketu. A pokud k tomu máte co říct, podělte se v diskuzi pod článkem.
