Článek
Tohle zažila asi spousta z nás. V divadle, kině, nebo na jiné kulturní akci se občas najde někdo, kdo si zapomene přepnout mobil do tichého režimu. Možná jste tím „hříšníkem“ někdy byli i vy samotní. Nemělo by se to sice stávat, ale uvědomuji si, že jsme jen lidé a občas prostě chybujeme. Stane se. Jenže když se to stane ve chvíli, kdy vystupuje vaše dítě, zamrzí to tak nějak víc.
Dlouhé přípravy, stres před vystoupením
Dcera si na vánoční besídku připravovala vybrnkávání písničky Jingle Bells, a pro doladění techniky i rytmu trénovala poctivě každý den. Písničku se navíc učila zpaměti, aby vypadala co nejlépe. Kdo někdy hrál na hudební nástroj, dobře ví, že to není jen tak. Pokud má výsledek stát za to, je zapotřebí píle a trpělivost.
Pilná byla a písnička zněla opravdu dobře. Přesto už týden před besídkou začínala být čím dál nervóznější, podrážděná, s pocitem, že to určitě nezvládne.
Moc dobře jsem jí rozuměla. Když si vybavím jednu ze svých besídek na ZUŠce, kde jsem měla hrát zpaměti na klavír před plným sálem rodičů, ještě teď si živě vzpomenu, jak se mi trémou rozklepaly ruce, začala jsem se potit a po dvou taktech jsem byla absolutně ztracená. Následně jsem sice sklidila potlesk, ale bylo jasné, že šlo spíš o soucit a ocenění odvahy.
Díky své zkušenosti s trémou o to víc obdivuji všechny, kdo jsou schopni vystoupit před publikem a ještě si to užívají. Dcera samozřejmě měla naši plnou podporu, ale stejně… Bránit se obavám a stresu není lehké - navíc když měla vystupovat úplně poprvé.
První vystoupení, kde byla sama za sebe
Nějaké zkušenosti z besídek už za sebou pochopitelně měla ze školky, školy a tanečního kroužku, nicméně na nich pokaždé vystupovala s kolektivem, který byl oporou. Vánoční besídka ZUŠky měla být první akcí, kde to bude jen na ní. Za nikoho se neschová a jak zahraje, tak to prostě bude. Zkrátka velká událost, ze které bývají nervózní i rodiče. No a potom děsně dojatí – alespoň já to tak mám.
Jde se na to
Všichni rodiče se usadili v besídkovém sále, paní učitelka uvedla vánoční besídku milými slovy a rodiče se mohli zaposlouchat do hudby přednesené dětmi, mezi nimiž měli všichni to své zlatíčko, na které jsou neskutečně pyšní.
Dcera vystupovala jako šestá. Vzala si své ukulele, posadila se na židli a začala vybrnkávat první líbezné tóny. Užívala jsem si její hraní i to, jak jí slušely vánoční šaty. Byl to pro mě kouzelný okamžik, ale ten bohužel netrval dlouho.
Stačila chvilka a kouzlo se rozplynulo
Jednomu tatínkovi, který seděl za mnou, začal vyzvánět mobil a já to bohužel nedokázala nijak odfiltrovat. Nedalo se to ignorovat. Zvonění bylo hlučné a pán to příliš neřešil, i když ostatní rodiče i učitelé na něj upírali nemilé pohledy.
Telefon v jednu chvíli sice přestal zvonit, ale to už bylo pozdě. Polovinu písničky, kterou hrála naše dcera, jsem sotva vnímala.
Chvíle, na kterých záleží
Jsem si téměř jistá, že záměrem tatínka nebylo narušit besídku. Jenže pro děti, které si na svém vystoupení dávají záležet, trénují, překonávají trému a vystupují poprvé samy za sebe, jsou tyhle chvíle důležité. A pro rodiče v hledišti taky.
Možná by proto stálo za to si před besídkou pro jistotu znovu zkontrolovat, že je mobil opravdu ztišený. Čistě kvůli dětem a jejich velkým okamžikům. Dopřejme jim co nejpohodlnější a klidné prostředí pro jejich vystoupení. A rodičům, kteří si přišli poslechnout děti, ničím nerušený zážitek.
