Článek
V naší domácnosti jsme nikdy neměli žádné zvíře přesto, že jsem si ho jako dítě vždycky přála. U rodičů jsem žadonila, jak nejlépe jsem dokázala, mohla jsem se stavět na hlavu, ale moje snaha stejně přicházela vniveč.
Rozhodně tedy nemohu říct, že bych neměla ráda zvířata, ale připouštím, že jsem si jako dítě neuvědomovala, kolik času a energie péče o zvíře vyžaduje. Vzhledem k omezením spojeným s vlastnictvím domácího mazlíčka si dnes na otázku, zda si domů nechci pořídit pejska, kočičku, nebo jakékoliv jiné zvíře, odpovídám s veškerou rozhodností slovy: „V žádném případě!“
Možná jsem sobec, ale to je v pořádku
Když jsem dokončila školu, chvíli jsem bydlela v bytě s kamarádkou. V práci jsem měla kolegyni, která milovala kočky a měla jich doma tolik, že by si mohla klidně otevřít větší kočičí kavárnu. Pravidelně mi ukazovala roztomilé fotky a já jsem se na ně vždy ráda a s úsměvem podívala. Opravdu.
Kolegyně byla taková kočičí máma, která místo toho, aby sledovala nekonečné večerní televizní seriály, chodila ven krmit toulavé kočky a rovněž se angažovala v otázce kastrací, aby se kočky nekontrolovaně nemnožily. Jednou za mnou přišla s tím, že se venku narodila roztomilá koťátka a bylo by potřeba, aby si je někdo vzal do své péče.
„Lauro, nevzala by sis s tvou spolubydlící do bytu alespoň jedno koťátko?“
„Nevzala! Kočky se mi sice líbí, ale doma je nechci. Vadí mi chlupy a pak taky, komu bych ji dala na hlídání, když pojedu třeba na dovolenou?“ Moje pohotová reakce vyvolala nevídanou nelibost.
„Ale ty naděláš, okolo kočky bys neměla zas tolik starostí.“ Snažila se mě ještě chvíli přesvědčovat, ale protože jsem byla neoblomná, přišla ta věta, která na mě zafungovala jako červený hadr na býka.
„No, jak myslíš. Já jen, že je to vůči opuštěným zvířatům docela sobecké. A víš, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi?“ To snad ne. Vážně mi podsouvá nesmysl, že nemám ráda lidi na základě toho, že si netroufám na péči o zvíře? Tohle mě naštvalo i urazilo. S lidmi totiž nemívám konflikty, jsem empatická a každého beru takového, jaký je. Myslím si, že trocha sobeckosti v tomto případě není na škodu.
„Jak mi tohle vůbec můžeš říct, Heleno? Mně, která má ráda zvířata, ale asi ne zas tak, abych je nutně musela mít doma. I kdybych zvířata ráda neměla, říct, že nemám ráda lidi, je trochu silný kafe.“
„No snad jsem neřekla nic tak hrozného, tak se hned nerozčiluj. Raději to už nechme být.“
„Dobře, ohledně koťátek se můžu poptat známých, ale prosím tě, abys mi už nikdy nepodsouvala, že nemám ráda lidi, protože se necítím na to, abych doma měla zvíře. Uznej sama, že je to zcestné.“
Jak spolu souvisí láska ke zvířatům a láska k lidem?
Moje zkušenost s kolegyní mě dovedla k malému zamyšlení. Skutečně existuje spojitost mezi láskou ke zvířatům a láskou k lidem? Trochu asi ano. Vždyť zvířata mohou mít blahodárný vliv na člověka a jeho psychiku. Mnohdy se používají na různých terapiích jako je canisterapie či hipoterapie a empatie k domácím mazlíčkům často souvisí s vyšší mírou obecné empatie.
Přesto si pořád myslím, že nic není černé nebo bílé a nelze jednoznačně tvrdit, že nemám-li ráda zvířata, nebo je nevlastním, automaticky nemám ráda lidi. Já sama mám několik známých, jejichž náklonnost ke zvířatům je nulová, ale pro blízké kamarády a rodinu by se rozdali.
Závěr
Naštěstí se s tím nesetkávám denně, ale vadí mi, že někteří lidé používají frázi Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi jako univerzální nástroj k moralizování a kritizování těch, kteří zvířata nemají. Nemyslíte si, že je hloupé házet všechny lidi do jednoho pytle na základě jejich vztahu ke zvířatům? Místo toho bychom se měli podívat na to, jak se tito jedinci skutečně chovají k lidem v jejich okolí. Víte ale, co by bylo úplně nejlepší? Respektovat rozhodnutí každého z nás.
